Upřímně řečeno, tahle kniha by podle mě v soutěži nejnesmyslnější detektivka roku obsadila velmi čestné místo. Autorka do koktejlu stihla zamíchat kdeco: máme tu sekty, pomoc obětem sekt, dvojčata, rozštěpenou osobnost, průmyslovou špionáž (kterou logicky provádí lingvista), tajemné sponzory... A skoro nic z toho není pro případ podstatné. Informace, které vedou k řešení, se objeví na straně 215 (z cca 250, do té doby jsou to jen zcela slepé uličky bez vyústění). Následuje neuvěřitelný přepálený závěr, kde se pomstychtivý pachatel chová zcela nelogicky, přírodní zákony si vezmou dovolenou a vyšetřovatelé jednají s mírou naivity odpovídající dětem z mateřské školky... Vyšetřovatelé navíc trpí nějakou sebedestruktivní poruchou, protože jim pořád někdo fyzicky ubližuje a oni to ani neřeší. Jejich vztah postrádá dynamiku. Jedinou nosnou linkou byl vztah Anny (vyšetřovatelka) a jejího exmanžela, ale to mi přijde na detektivku trochu málo...

Třetí příběh, tudíž jsem již věděla, co čekat. Tento díl byl ale nejméně napínavý a nejméně zajímavý. Motiv je dosti nevěrohodný. Možná je to ale i tím, že minulost je zde popsána jen okrajově, tudíž jsem si neuměla představit, co se tenkrát odehrávalo. Yannick by si zasloužil... Ten člověk mě totálně vytáčí. Po dočtení druhého dílu s názvem Slzy mrtvé jeptišky jsem zjistila, že se nejedná o trilogii, jak jsem si myslela, ale že příběhů s Annou a Pavlem je podstatně více. U nás vyšel čtvrtý díl s názvem Marné prosby mrtvých. Zatím jsou díly vydávány, ale kdo ví, jak dlouho to tak bude. Dle hodnocení na Databázi knih se série netěší velké oblibě. Pomalu se smiřuji s tím, že se třeba nikdy nedozvím, jak to dopadlo mezi Annou a Pavlem. A po přečtení tohoto dílu jsem i zvědavá, jestli Anna vyhraje boj o dceru.