Člověk, jehož definice života předběhla skutečnost. Člověk, jenž zažehl další z řady procesů, na jehož konci se o slovo hlásí nový diskurz. Člověk, jenž se ocitá na hraně mezi hněvem a soucitem, mezi ničením a tvorbou. Jak shrnout tuto (další v řadě přečtených) sérií aktuálních úvah o všem lidském okolo nás? Asi bych řekla, že se vše točí okolo člověka a jeho rozumu který nám byl dán, abychom poznávali svět! A se světem, přiznejme si to, není něco v pořádku! Věk člověka (antropocén, jak se mu odborně říká a jak používá i pan Cílek) trvá, z našeho lidského hlediska, už docela dlouho, a za tu dobu jsme my lidé získali spoustu poznatků o něm a ty jsme si poskládali nebo spíš bych řekla, ty průběžně skládáme, do nějakého bezrozporného hierarchického systému, který pak, vždy po určitou dobu, považujeme za určitý řád světa, který nás obklopuje, prostě vytváříme si, řekněme, realitu světa, a to má svá úskalí ... a samozřejmě dalekosáhlé následky! A o nich pan Cílek ve svých knížkách přemýšlí a zvažuje je. Začíná tím, že zvažuje a posuzuje celou myšlenku antropocénu a dává ji do souvislosti s klimatickými a společenskými změnami, které pozorujeme kolem sebe - s rozbitým světem kolem nás! "Tatínek má v ruce nářadí, ale děti už jenom mobilní telefony. A co budou mít v ruce jejich děti? Ovládač na roboty, anebo (znovu) motyku na okopávání brambor?" Mně se úvahy pana Cílka líbí, to, jakým způsobem a kam směřuje, považuji za správnou cestu, leckdo možná namítne, že v nich spojuje páté přes deváté, že mají příliš velký záběr témat, jenže svět právě takový je! Svět je nesmírně složitý, komplikovaný a /přiznejme si to/ porouchaný stroj, spíš soustrojí, ve kterém se ale už (mám ten pocit) nikdo pořádně nevyzná. A pan Cílek právě na to upozorňuje. Na to, že možná stojíme na hranici, nevratné hranici, kterou, když neuváženě překročíme, tak pak ztratíme svou "podpůrnou síť života" (s touto myšlenkou přišel James Lovelock, je to jeho známá teorie Gaia - živé planety) a nejhorší co můžeme udělat ´, a co se možná děje, je rozbití této podpůrné funkce života ... ... a tak ne vymírání druhů, ale narušení vztahů je možná tím nejhorším, co nás zatím potkalo ... Není to zrovna veselé čtení, ale vlastně není ani smutné, texty jsou psané tak příjemně, plynou skoro poeticky, jak to pan Cílek umí, hovoří o naději, vděčnosti, o citovém životě, pocitech štěstí, hněvu, o překvapeních, a taky o ruské ruletě, kterou hrajeme a pokoušíme tak osud, o zodpovědnosti, ale taky o pastech, předstírání, a důvěře, je to prostě spletitý chumel témat, jak jsem řekla, přesně, jako svět kolem nás! Jeho cílem je ... ukázat na novou realitu ... "nahá tu stojí Země!" A já děkuji za každou další takovou knížku, která nutí (v podstatě jemně, netlačí na pilu, a to se mi líbí - jak píše Eldar80 v komentáři níže "má uklidňující hlas") přemýšlet, a tak nás pomalu směřovat k přijmutí téhle nové reality. Čas na agresivní diskuze nejspíš taky přijde (a možná dřív než nám bude milé) ... "ty nejagresivnější diskuse nás ale teprve čekají v okamžiku, kdy budou opravdu tvrdě vyžadovány reálné kroky."

"Kdo zachraňuje, bývá zachráněn." "Češi jsou možná nevychovaný, ale přeci jen laskavý národ." Přiznám se, že jsem se do Cílka začetla až na podruhé. Při prvním pokusu jsem se totiž začala obávat, že se mi do rusky dostala ideologická propaganda na záchranu planety. A já nemám ráda ideology ani ideologie. Moje negativní očekávání však byla mylná. Dostalo se mi porce zdravého rozumu z pera mimořádně sečtělého a zcestovalého člověka. Chvílemi jsem sice měla pocit, že čtu rejstřík jmen za knihou bez hlubších průřezů, ale ne vše musí být analyzováno. Čtenář má přece vlastní rozum a prostředky jak si rozšířit povědomí. Cílek v každém případě nabízí širokospektrální pojetí vývoje moderního člověka od antropomorfismu po planetární ekologii (kam se vejde i Greta) a ekonomickou, politickou a sociologickou drobnoanalýzu států, vč. hudebního vkusu nebo náboženského vlivu. Neopomíná ani Řecko a krizi eura, kontextově zmíní problém migrace, glosuje roli a způsob fungování českých médií, vč. paradoxní cesty politiků k moci, nebo na příkladu Keni ukazuje, jak lze s pomocí informací z Facebooku zmanipulovat volby. Fakt krása. Samé horké kaštany. Václav Cílek se přitom vůbec nemusí uchylovat k názorově podbarveným soudům (dokonce i místo známého pojmu "populista" preferuje korektnější označení "politický outsider", který ještě neví, který ze svých slibů nebude schopen splnit. Jakkoliv to neplatí o některých jedincích typu Babiš), pouze řadu ověřených informací spojuje do logických řetězců a historického kontextu. Jako třeba ona tak často česká / středoevropská (údajná) xenofobie. Nečekaná pro mě byla exkurze či spíše apoteóza amerického Detroitu, kdysi sídlo automobilového průmyslu, který mi viděno Cílkovým prizmatem připomínka ptáka Fénixe, dle Cílka doklad velikosti, a nikoliv degradace amerického ducha. Jeho volba mezi kulturou původních Indiánů a bílých Američanů je přitom jasná. Závěrečnou úvahu pak Cílek věnuje pandemii kovidu a faktoru resilience fyzické i psychologické. Jeden ze způsobů, jak posilovat svou duševní resilienci, cituje jednoho psychologa Cílek, je vybavit si tři pěkné věci, které vás během dne potkaly :-). Nenechte se prosím mým výčtem zmýlit, zmiňuji pouze zlomek toho, čeho se Václav Cílek tak či onak dotkne. Všechno totiž souvisí se vším. ale kdo to dohlédne v době krátkozrakosti a roztříštěnosti dnešního světa X-manů a Insta(ntních)-gra(fo)m(an)ů? "Ani jižní ani severní ekonomika není morálně nadřazená. Vyvinuly se z místních poměrů a odpovídají národním povahám. Němci žijí, aby pracovali a Francouzi, Italové nebo Řekové pracují, aby žili." Němci pak mívají pocit, že Řekové jsou líní... a zkorumpovaní."