Dočetl jsem první díl a okamžitě jsem musel brousit strany dílu druhého. Jan Urban to zakončil přesně tak, jak to zakončit má, když chcete být nad některým příběhem závislí a potřebujete v tu chvíli víc, víc, ZATRACENĚ VÍC. Problém je, že po přečtení druhého dílu třetí v knihovně už nemám, takže budu muset jednat, jinak mi vyskočí mozek z hlavy. Nicméně k samotnému příběhu… Autor se tu opět drží zajetého námětu a nadále ho rozšiřuje včetně samotné vybroušené češtiny, která je jednoznačně radost číst. Netušil jsem třeba, že ještě někdy uslyším takový slovo, jako je třeba „mp-troska“ a docela dost mě to nejen rozesmálo, ale i mi to připomnělo dobu, kdy sehnat a nahrát písničku kamkoliv bylo vytáčeným připojením nemyslitelné. Navíc příběh krásně provází ona pražská apokalypsa, která nebere konce, sem tam nějaký ten šok nebo naopak humor, víc i prohloubení vztahů ke všem, popkulturní odkazy a kopa hlášek, které spolu s akcí neustanou, protože Vyvyan si pro hlášku nejde daleko ani v momentě, kdy je všecko totálně v prdeli. Navíc ten jeho tracklist, to byla radost poslouchat. Při čtení jsem si neustále pouštěl zmiňované songy a říkal si, že ta atmosféra v té bohy rozesrané Praze je poměrně hutná. Hlavně, když teda hráli Behemoth. Takže za mě super. Opět pětihvězdová darda, která se drží toho, co v prvním díle načala. No, co naplat, já se tu pomalu odloučím a budu přemýšlet, jak si k sobě nechám poslat zbylé díly…není jiného zbití.