Skoro celou knihu jsem si myslela, že to tentokrát bude čtyřka. Christianův příběh byl trochu zvláštní - od začátku mi vlastně nebylo jasné, proč se to všecko děje a proč to Ch. dělá. Ano, nešťastný chlapec poznamenaný tragédií v dětství vždycky vyroste v ideální cíl pro tak podivné síly, jaké sídlí v Ryhopském lese... ale takové vysvětlení mi nestačilo. Bylo to strašně zvláštní čtení. Jednotlivé útržky a myšlenky byly skvělé a zapadaly do předchozích knih, hodně toho vysvětlovaly... ale celek jako takový mi pořád moc smyslu nedával. Proto jsem také knihu četla neuvěřitelné dva měsíce. Ale to mi ryhopská sága dělá - ačkoli jiné knihy hltám třeba za večer, Holdstock mě nutí číst pomalu, po kouscích, uvažovat, vnímat, nechávat doznít. Ale poslední kapitoly to zpětně celé vysvětlily, zabalily do celku a všecko zapadlo na své místo. Podobně na mě působila Lavondyss, i když ta byla ještě magičtější a zmatenější. Holdstock je mistr ve vysvětlování tajemství jiným příběhem. Dokáže je podat tak, že věci najednou čtenáři zapadnou do sebe... i když vlastně sám neví, jak se to stalo. Ale přesně takhle vlastně fungují mýty, žejo. Takže já tu pětku zase prostě dát musím. A opět platí, že každá z ryhopské ságy je vlastně jiný žánr: po dobrodružném příběhu, mýtu a sci-fi příběhu tu je vlastně deník a příběh hledání pravdy a lásky. Opět zůstávám okouzlená a mám hroznou touhu vrátit se na začátek celé ságy a procházet jí znovu. Ale teď to neudělám. Všechno má svůj čas a Ryhopský les má svá pravidla. Člověk se do něj nemá vracet příliš často a nemá zacházet příliš hluboko.

Asi nebudu sám za sebe nějak moc obšírně popisovat svůj dojem z knihy, protože to naprosto a přesně vystihl přede mnou už ludek.n. Do poloviny příběhu to docela šlo - možná proto, že jsem fanda knižní série a byl jsem stále plný nadšení a očekávání - ale pak jsem uvízl na místě, k další četbě se musel přemlouvat a nutit. Předchozí díly série a hlavně Les mytág sám o sobě jsou o několik tříd výše, než Brána.