Skvěle a poutavě napsáno. Nejen, že se mně toto povídání o umění líbilo, ale zaujalo i moje puberťáky. Autor v předmluvě píše, že podstatné je naučit děti dívat se na obrazy, sochy a další umělecká díla, užívat si je a umět o nich diskutovat. A to se opravdu díky této knížce povedlo. Spíš se přiznám, že už jsem občas chtěla číst dál a moje děti ještě pořád měly potřebu některý z obrazů komentovat. Byl to pěkný společný zážitek.

„Nejvíc, co pro děti můžeme udělat, je umění jim nezprotivit, nevytvořit v nich pocit, že umění je pro ně příliš vznešené.“ Totéž platí i pro dospělé. I spousta dospělých se „bojí“ jít na výstavu, že si tam bude připadat trapně, že tomu nerozumí. Ale umění není od toho, abychom mu „rozuměli“. Umění v nás má vyvolat nějakou reakci, pocit, a ten vůbec nemusí být jenom příjemný. Člověk by se neměl bát přiznat, že se mu něco nelíbí, že něčemu nerozumí, a naopak dát umění šanci a najít si to, co ho osloví. Na obalu se píše: „Kniha je průpravou ke zdravému vztahu k umění.“ Pod to se podepisuji a dodávám, že rozhodně není jen pro děti. Je pro všechny, kdo se chtějí zbavit ostychu a naučit se, jak umění dovolit, aby k nim promluvilo.