Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat. Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat . Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika. Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná. Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost. Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.

Kniha, která se tváří chytře, aby sdělovala buď banality, nebo nesmysly. Text působí chaoticky, některá sdělení a příklady mají zřejmě působit odvážně či provokativně, nicméně kromě pocitů autora za nimi nenajdeme žádné logické odůvodnění, pokud se ovšem nejedná o banality jak jsem již psal na začátku.