Ok, všechny jako víme, že je blbost, aby se na konci všichni smáli, drželi za ruce a zpívali si, jak to ten Superman zvládnul. Jak zachránil svět. Jenže na tomhle příběhu lze krásně vidět "komplex superhrdiny". Chci pomoct všem, ale nepočítám s tím, ze třeba pomoc nechtějí, nebo mi to nebude dovoleno, protože ti druzí je potřebují na zemi, ve špíně a prachu. A jak nikde v tom vzorečku nefiguruje on sám. Vždy víc myslí na druhé. Čili to vážně působí, že je Clark z jiné planety (ha ha ha) a o to je jasné, že jeho pád budu bolet mnohem víc. Víme, že s tím měl vždycky problémy. Tak co tedy v tomhle komiksu tvůrcům jde? Vykreslit to pořádně a jít do hloubky, protože nejsou rozptylováni dalším dějem. A kresba tomu pomáhá. Alex Ross umí. Žije tím, prožívá to. A to mě na něm baví. Takže jo, děj je na druhém místě, přestože myšlenka hluboká, ale ta kresba je prostě dnes na "ach" i "wow". Snad vyjdou i ostatní knihy z "narozeninové série" :O

Supermanova úvaha - otevřený dopis lidstvu, nádherně ilustrovaný Alexem Rossem, chtělo by se říct :) Ne, o příběhu tentokrát opravdu nemůže být moc řeč, ale také o něm řeč být neměla. Jde o to poselství, o tu myšlenku, dvě strany mince a fakt, že největším nepřítelem člověka je on sám. Líbilo se mi, kolikrát se Superman sám nazval člověkem. Kéž by také co nejvíc lidí chtělo být Supermanem.