Je to Lars a není to Lars. V mnoha ohledech Daniel Gris navazuje na charakteristickou nadsázku z předchozí knihy, takže si člověk opět užije vtípky na adresu pražské policie, moderní muziky a krásných žen. Jenže pro všechnu tu macho image se nějak zapomnělo na zápletku. Děj se postupně vyhrocuje dle aktuální potřeby spisovatele, pročež motivy se střídají s barvitostí svatých na orloji. Ne že by jich bylo tolik, jen přicházejí a odcházejí, jako by šlo o pouhou atrakci a ne hnací motor příběhu. Navíc se průběžně mění charaktery protagonistů, včetně hrdiny samotného, který si tak vyzkouší roli osobního strážce, pouličního ranaře i vystresovaného zločince. To všechno bych přitom autorovi odpustil, kdyby se v závěru alespoň ukázal tvůrčí záměr, jenž by tomu všemu dal vnitřní logiku. Což se podle mě bohužel nestalo. Pořád sice jde o skvělé odpočinkové čtivo, ovšem s detektivkou ani kriminálkou to tentokrát moc společného nemá. Řemeslo šlo zkrátka stranou a to ve prospěch řízné akční zábavy.

Lars (Gris) asi trochu vypekl ty, kteří čekali díky názvu a oficiální anotaci „lámání kostí, nejpodivnější zakázku, nebezpečného protivníka, z vysokých kruhů, vyhrožování, ženské zbraně,…“, protože vše dostali ve zjemnělé, ještě humornější podobě, snad i (neurazte se!) s malinečko vyměklým Larsem, tak nějak citlivějším a míň chlapáckým – a já se smála, Larse milovala, bavila se, naprosto nic mi nechybělo (fakt ne, ani napětí) a o pěti hvězdách tentokrát nepochybovala ani v nejmenším.