Tolik dobrých myšlenek, zajímavých duchovních i historických témat, nekonečných náboženských a osobních diskusí v prostředí krásného avšak neidealizovaného Tibetu a s neotřelými osobnostmi. Knihu jsem četla pomalu, vychutnávala jsem si ji, a přesto často v myšlenkách zabloudila. Některé kapitoly mi nebyly příjemné, ale patří do knihy, a přiznám se, že ke konci bych byla raději svědkem rozhovoru filozofa s mnichem než vztahových pochodů.

Podobnou knihu jsem asi ještě nečetla. Je nesmírně rozmanitá. Kolik je v ní různých postav, kolik aspektů a hlubin či mělčin má každá z nich, tolik tváří má i tahle kniha. Když odhlédneme od hlavní události, kolem níž se vyprávění vine, tedy rozhovoru filosofa s mnichem, otce se synem, středem příběhu je ne-vztah Wang Mo-ťieho s Ükji. Výraznou roli hraje i samotná krajina, Tibet - tedy výsek Tibetu, jak jej vnímají v zásadě ne-Tiběťané. Prostřednictvím historie Ükjiny rodiny nahlédneme i do tibetských dějin, Matthieu pohovoří o tibetském budhismu, ale zároveň tu máme i naprosto současnou a syrovou vnitřní rozervanost našich protagonistů. Střídá se úhel pohledu, střídá se záběr, místy i vypravěč (neboť on přece není Wang Mo-ťie, řekl nám to už několikrát), střídají se tu historky o zahrádce, výtržnictví a vesnické škole a jejích žácích s filosofickými rozpravami, erotikou, duchovním vytržením, oslavou krajiny i prostým lidským povzdechnutím. Ani ty poznámky pod čarou nejsou jen poznámky pod čarou, ale nedílná součást narativu. Je to nesmírně podmanivá kniha. Určitě jsem ji nečetla naposledy, musím říct, že jsem z ní naprosto unešená.