asi jsem od knížky čekala trochu něco jiného...čteno v rámci "romského" období... s kulturou Romů, jako takových, jsme se vůbec neseznámili...nahlédli jsem trochu pod pokličku bohémského folklorního souboru, kde část byla ruská, Oksanina maminka dokonce Arménka, takže přinesla něco svého. O tradiční výchově snad ani nemůže být řeč - jediné, co bylo tradiční, byly asi ty rodinné vazby... Nějaké ty zmínky o divokém soužití rodičů, které končí v Americe, kam se přestěhovali původně jako rodina. Co Oksana ? normální holka...chodí do školy, pak jen tak mimochodem se dozvíme, že hraje na klavír/piano, asi i dobře... do toho zmínky o otcově podnikání s čtením budoucnosti a experimenty místy i s exorcismem, podobným aktivitám se věnuje jeho přítelkyně Olga... Oksana to odsuzuje, ale zároveň jsou její, takže drží hubu a krok. Vše zmíněno velice popisným stylem, že po každé kapitole jsem si kladla otáku : a co bude dál ? co tím vlastně chtěla říct ? tohle je vše ? To, že Oksana dobyla Ameriku úplně není pravda...spíš bych to nazvala, že dokázala přežít a adaptovat se. Sama se celkem dobrovolně zmítala v křeči, být američankou v.s. uchovat si své kořeny... nelíbí se jí, jak funguje Olga a otec, dokonce i matčino pití, a co udělá sama ? nejvíc na sebe je snad hrdá, kdy se impulzivně porve s jednou známou (protože kamarádkou ta holčina asi nazvat nešla...). Ve vztahu s Olgou jsem taky očekávala spoˇcosi - ne..jen remcání, že Olga je hrozná a to bylo celé... Za mě - takové nemastné neslané...spíše zklamání... chybí cokoliv hlubšího. Fotky potěšily, ale bylo jich málo. A co se týče rozšíření slovníku - hojně bylo nadávek... a to je asi vše. A vlastně - Oksano, možná ti křivdím - poděkování v závěru knihy - všemu tomu ansámblu kolem psaní a vydání knížky - to jsi zvládla po americku - na jedničku....

Úžasná kniha! Romská kultura mi rozšířila obzory. Kniha byla především velkým přínosem do života ale zároveň obohacujici zkušeností s pár úsměvy i moudrými myšlenkami