Moudrý muž věnuje náležité množství času péči o své věci každodenní potřeby. I neživé předměty mají duši. Tohle je zatím nejtenčí knížka v sérii Řeky Londýna. Má pouhopouhých 120 stran. V obsahu tohoto příběhu nenajdete žádnou akčnější scénu, dokonce tu není ani nějaká ta zapamatovatelná situace, která by ve vám rozvířila krev a dokonce tu není ani Muž bez tváře. Pramálo humoru a málo napětí. S těmito chybějícími aspekty a s faktem, že knihu přečtete za pár hodin (párem myslím dvě hodiny), se rozhodně řadí mezi nejhorší a nejodfláknutější příběh v této sérii. Citát: Jen to, že najdete tělo, neznamená, že o pár metrů dál nenajdete další. Jeden zajímavý aspekt jsem však našel. Je tu podezřele moc bílých kladných hrdinů. Což mě vede k myšlence, že nejenom čtenáři, ale pravděpodobně i vydavatelé si všimli, že Ben Aaronovitch až moc upřednostňuje černé a hnědé hrdiny a běloši jsou v jeho knihách jen zlí a záporní padouši. S takovým předsudkem by se možná mohlo i někomu zdát, že je to rasistické vůči lidem bílé pleti. Tak asi někdo řekl Benovi tytyty. A tak vznikla sice kniha v sérii Řeky Londýna, ale s opačnými záporáky. Možná proto se tu nevyskytuje ani „Muž bez tváře“ a ani další záporní hrdinové rozjetého příběhu. Malá ochutnávka: Ukázalo se, že máme ještě teplé taštičky plněné pečeným masem a ledvinkami, které doplňovala zavařovačka nakládaných cibulí, jež na nás kolektivně civěly jako oční bulvy. Taštičky jsme snědli, ale společně jsme dospěli k závěru, že konzumace cibulí na veřejném místě by se podle zákona o protispolečenském chování, potírání zločinu a policejní práci z roku 2014 dala klasifikovat jako případ veřejného pohoršení. Nejdříve jsem chtěl dát jen dvažluté motýlky, ale pro některé humorné narážky z toho mála humoru, které tu najdeme, jsem se rozhodl pro tři. Párkrát jsem se přeci jenom zasmál. Jenže se nejednalo o obsah příběhu jako takový, ale spíš vedlejší narážky, které nás zavedou do filmového světa. Zajímavé a úsměvné jsou tak narážky na Hulka, (nejsilnější scéna v této knize) Pytlíkův „lembas“ (chleba, který si sebou vzal na cestu) a hlavně narážka na Vetřelce (Facehugger). To mě donutilo dát o jednu hvězdu (motýlka) navíc. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ ) Citát: Co vám mrtví můžou říct, kromě toho, že nechtějí být mrtví?

„Můj otec věří, že všechno je hudba,“ řekl jsem nakonec. „A když přejdeš na druhou stranu, staneš se součástí melodie. Jednou improvizací mezi nekonečnými miliony melodií, které vytvářejí symfonii všeho. Můj táta v podstatě věří, že život je naší jedinou šancí zahrát sólo – takže bychom se měli snažit, aby stálo za to. Ale pozor, táta si taky myslí, že Miles Davis byl reinkarnací Ježíše Krista a že většina strázní tohoto světa vychází z faktu, že ho za něj lidstvo neuznalo. “ Jsem z podstaty systematik. Takže když jsem se pustila do série Řeky Londýna, vzala jsem to sakumprásk i s dodatkem v podobě téhle, dalo by se skoro říct, povídky. A nelituji. Byly to dvě příjemně strávené hodiny ve vtipné a inteligentní společnosti. A pro toho, kdo se teprve rozhoduje, zda se do série pustit, či nikoli, je tahle zhruba stostránková knížka ideální příležitostí si vyzkoušet, jestli mu sedne, aniž by byl vystaven příliš častému nechápavému vrtění hlavou z důvodu chybějících souvislostí, protože odkazů na ostatní díly je tu jen pár. :o)