Už tomu názvu se nedalo odolat. Myslím, že šťastní lidé jsou vděční. A že možná pracovat na svém postoji vděčnosti znamená i pracovat na svém štěstí. Líbí se mi pohled Olivera Sackse na smrt. Kdysi jsem četla, že "dobrou smrtí", o kterou se naši předkové kdysi modlívali ke svatému Josefovi, by se dnes nejspíše mínila smrt náhlá a okamžitá, kterou sotva postřehneme. Rychle zmizet, nevědět - hlavně ne umírat. Nenechat smrt, aby nám zasahovala do života. Ale zdá se mi, že přicházíme o velkou hloubku a necháváme ležet ladem velký potenciál, když mermomocí bráníme smrti, aby nám zasahovala do života, aby nám každodenně pokládala tu důležitou otázku: Co je to dobrý a smysluplný život? A žiju takový?

Přečetla jsem knížečku jednou a podruhé a stále mi nějak nedocházelo, co je na ní tak pěkného krom toho, že je to prostě milé psaní s pár zajímavými myšlenkami. A protože se obvykle snažím vytěžit z knihy co nejvíc, zvlášť pokud mám pocit, že mi má něco předat, podívala jsem se i na autorovy internetové stránky. Z textů, videí a fotografií na mě vyzařovala všeobjímající a nekonečná laskavost. Při třetím čtení mi to všechno zapadalo do sebe a dolehla na mě váha autorových slov a velikost jeho osobnosti. Až mi začalo být líto, že už není mezi námi. Na druhou stranu, kdyby byl, tato malá knížečka by nejspíš nevznikla. PS.: Ráda bych tentokrát připsala zásluhy i překladatelce. Měla jsem možnost nahlédnout do anglického textu a do slovenského překladu a ten český mi přece jen přijde lepší - věrnější a příjemnější. Pro mě je to zajímavý postřeh; v literatuře, která má na člověka emočně zapůsobit je důležitý nejen autor ale i překladatel.