Pamatuji si, že když jsem byla malá, stávala v jednom foyer FN Motol busta profesora Wichterleho (možná je tam pořád? nevím), a tak jsem se od maminky dozvěděla, že to byl chemik, který vynalezl měkké kontaktní čočky, a že si k tomu zkoumání doma postavil aparaturu ze stavebnice Merkur. Wichterleho jsem vždy vnitřně obdivovala pro jeho vynálezecké schopnosti, ale když se nad tím tak zamyslím, vlastně jsem toho o něm moc nevěděla, a mé znalosti se od dob dětského zkoumání busty v Motole moc neposunuly. Když čtenářská výzva přinesla pro mě jinak nepříjemné téma knihy o známé české osobnosti, rozhodla jsem se jej využít k napravení deficitu mých znalostí a dozvědět se něco více o profesoru Wichterlem a jeho životě. A udělala jsem zatraceně dobře. Jeho životní příběh je naprosto fascinující a obdivuhodný a abyste si vhled do jeho vzpomínek užili, rozhodně nemusíte být nějaký chemický guru. Současně kniha dokumentuje zvrácenost, neproduktivnost a neschopnost (a zároveň i všehoschopnost) komunistického režimu a jeho byrokratického aparátu. Při čtení těchto pasáží mi bylo až úzko, když jsem si uvědomila, jak jsou některé tendence z dob minulého režimu pevně zažrané v myšlení lidí až do současnosti. Nicméně Otto Wichterle byl naprostý fenomén. Tahle země by potřebovala víc tak chytrých, vzdělaných, schopných, morálních a charakterních lidí, jako byl on. Přečtěte si o něm, byl to frajer!