"Synarchie je Bůh" Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo. A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.

Neodvážila bych se říci, že byla kniha čtivá, zároveň nemohu říci, že bych se ke čtení nutila. Zkrátka typický Eco (alespoň pro mě). Psát, že sáhodlouhé debaty o tajných sektách a okultismu mohou být pro mnohé dost nestravitelné, je asi zbytečné. Nicméně se přes tyto pasáže dá dostat a na rozdíl od Jména růže jsou tyto pasáže pro knihu ve většině případů důležité. Líbilo se mi, že mnoho postav se do děje vrátilo, když to člověk nejméně čekal nebo nečekal. Jakožto skeptik jsem se okultního tématu dost bála, proto mě mile překvapilo realistické zpracování. Casaubon měl zprvu tentýž skeptický pohled, co já. Časem svůj skeptismus měnil na ironii a z ní se stala realita a samozřejmost. Vše šlo ovšem dostatečně pomalu, abych si na okultismus mohla zvyknout. Za polovinou knihy jsem dokonce měla co dělat, abych si udržela svoji skepsi. Ocenit musím také zpracování dlouhých dialogů. Přestože v nich Eco vynechal uvozovací věty, nebylo pochyb o tom, kdo danou repliku řekl. Styl mluvy zkrátka vyplýval z charakterů postav. Obdivuhodná je myškenka Plánu, líbilo se mi hledání souvislostí v historii, ačkoliv některé osoby a události mi byly neznámé. Mezi nevýhody díla bych zařadila poznámky. Nevadí mi neustálé listování dozadu, ale nepochopila jsem vzorec, podle kterého se určuje, co si poznámku zaslouží a co ne. Pokud překládám angličtinu, je nutné přeložit všechny věty (já jsem problém neměla, ale někteří by mohli mít), dále je hezké překládat názvy knih, ze kterých je citováno, ale já bych tam ocenila i trochu praktičtější vysvětlení. Např. po pár stránkách jsem už musela hledat na internetu význam slova kabala. Kniha je krásná, v příběhu se dá zorientovat a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Za sebe však musím říct, že na Jméno růže prostě nemá.