„krásný biblický výraz řečený Abrahámovi ‚chodit před Hospodinem‘, víš, to vyjadřuje všechno, takovou tu jistotu, že na životní pouti nejsem sám, že se mnou někdo jde, Ne proto, aby mě vedl jako loutku, ale že jsem pod jeho ochranou, že o mně ví a že člověk nemůže nic předstírat, Hospodin vše vidí, vše prokoukne. A člověk, který chodí před Hospodinem je svobodný.“ Biskupa Václava mám pevně spojeného s listopadem 89, kdy jsem jako nedopečený holobrádek nadšeně sledoval přenosy z letenské pláně (rozum jsem z toho příliš mít nemohl, ale na tu atmosféru naděje a optimismu si pamatuji velmi dobře), potom mi na dlouhá léta sešel z očí a teprve v posledních letech jsem jej začal vnímat jako střízlivý a tolerantní hlas v katolické církvi. A neokázale a skromně působí i v této knize. Svým prostým (v dobrém smyslu toho slova) způsobem dokáže popsat radosti a strasti své církve a národa velmi přesně – často jsem souhlasně kýval a při výběru fragmentů jsem musel volit z opravdu velkého množství inspirujících myšlenek. Zároveň dokázal srozumitelně popsat i postoje, se kterými nesouzním (vždy budu o dost liberálnější, než je v katolické církvi standard), způsobem, kterému jsem byl schopen porozumět a respektovat ho. Byla to zkrátka radost číst, radost se zanořit do světa Václava Malého, nejvíce samozřejmě v pasáži, která se věnuje teologickým otázkám – tahle část rozhovoru mi přišla, podobně jako u nedávno čteného knižního rozhovoru se sestrou Angelikou, zbytečně krátká. Samotné sestavení knihy se mi zdálo docela nekoncepční, měl jsem pocit, že se trochu zmateně skáče mezi tématy; navíc některé informace se opakovaly. A občas byl soulad mezi aktéry rozhovoru až příliš velký, netvrdím, že by měl pan Kabát záměrně provokovat a biskupa Václava grilovat, jen někdy toho „Ano, ano“, „Přesně tak“ a „No to jsou zlatá slova“ bylo až moc. Ale to jsou drobnosti, obsah je důležitější než forma a ten stál za to – proto pět hvězdiček bez velkého váhání. A navíc jsem se v osobní části rozhovoru dozvěděl, že Otec Biskup je objímací typ (!), to mě sice velmi potěšilo a přinutilo k úsměvu, ale zároveň to pro mě znamená, že si budu muset dát pozor, až Václav Malý přijde na vizitaci do naší farnosti (což se už brzy stane!), abych se na něj – při vědomí této informace a pod vlivem radosti ze setkání s oblíbeným duchovním při obřadu, který pro mě bude osobně velmi emotivní - nevrhnul hned ve vratech do kostela a nezpůsobil mu újmu na zdraví z vyděšení nebo umačkání :-)) No, snad bude poblíž někdo zralejší a dospělejší, kdo mě ohlídá :-) „Je nějaká ochrana proti zlu? Především každodenní zpytování svědomí (...) Každodenně se podívat na to, co konám, jaký smysl svému konání dávám. To je jediné. A naučit se rozlišovat, co je ku prospěchu nejen mému, ale co je ku prospěchu i těch druhých.“ „Co je pojem ‚radost‘ ve víře? Opravdu mám čím dál větší radost z poznávání Ježíše, že se mi otvírá. (...) On je pro mě okno k životu, je pro mne povzbuzením. Jsem niterně šťastný za jeho vztah ke mně, Pracoval jsem na vztahu k Němu, ale přesto stále cítím, že to není výsledek mého úsilí. On se mnou počítá, Pro mě je tento moment velice důležitý, protože v církvi může někdo s člověkem počítat, (...) ale to je pořád ještě málo. Kdežto On se mnou počítá opravdu zásadně. Z toho se trvale raduji.“

Věřím, že kniha rozhovorů by mohla být názorově vyhraněnější, protože jsem si jistá, že Václav Malý by nám toho mohl říct víc. Z knihy jsem měla pocit, že hlavním mottem je "diplomacie nade vše". Takže jsem se dozvěděla málo co nového, co by mě burcovalo nebo podněcovalo k dalšímu přemýšlení a bádání. Večer strávený s čestným, moudrým člověkem se ale také počítá...