Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických,...
Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k...
Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to.
A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně:
Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení.
Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů.
Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen.
Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic...
Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu...
Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc...
Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad....
Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné.
...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.
Číst více
Číst více