Když jsem poprvé v životě (těsně po listopadu ´89) viděla první Havlovu hru, zaskočila mě, a tím poučila: abych jeho díla dostatečně ocenila, je nutno se připravit. Teoreticky – znát podstatu absurdního dramatu a prostředky, s jakými pracuje (např. opakování), a zjistit, jak žilo před pár lety nemnoho těch, kteří neohnuli hřbet. Prakticky – počkat pár let, abych se na minulost dokázala podívat pohledem z jiné reality; a to jsem tehdy ve své mladické naivitě neodhalila, že budu další absurdity vstřebávat naživo. Děsivé je, jak podobné jsou těm, jež měly být pouze dokladem normalizačních praktik. O to víc ale Havlovy hry dnes oceňuji. Víceré čtení mi přináší znásobenou radost zvlášť u těch založených na jazyce, na jeho prázdnosti a prznění. U Vyrozumění a Zahradní slavnosti se bavím a ošívám zároveň; byrokratické tanečky a jazyk bez obsahu mi moc připomínají ty aktuální, naše i eurounijní. Audienci a Vernisáž mám ráda díky znázornění střetu slušnosti a vrcholné manipulace, vůči které je slušnost téměř bezmocná. Úplně poprvé jsem nyní četla Largo desolato a zařadila ho vyzněním k předchozím dvěma, výborné. Za dobré považuji Pokoušení a Ztíženou možnost soustředění. U Žebrácké opery chápu vznik i význam, ale zkrátka mě zajímala a bavila ze všech nejmíň, možná právě pro lidovost v hanlivějším slova smyslu. Připojený komentář Lenky Jungmannové rozebírá hry podrobně a uvádí společenské, divadelní a literární souvislosti. Buď připraven! :-) a Havel se ti stane přitažlivějším.

Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to. A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně: Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení. Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů. Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen. Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic... Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu... Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc... Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad.... Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. ...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.