Noblesa pozdějších dopisů kultivovaných u vínečka svým nadhledem zcela evidentně překračuje počáteční kolísavou kvalitu korespondence psanou pod vlivem sprostého piva. A společensky přizpůsobivé akademické zápisky z úvah od čaje či kávičky se bohužel pro příliš raný umělcův věk (3-16 let) pochopitelně dochovat nemohly. Tak co se všem hnidopichům pořád nezdá? :-)

"... a tak tu dneska máme legie polospisovatelů, co nám buší na dveře a podstrkují a rozhlašují svého génia, protože jsou "neobjevení" a už ten fakt ne-objevenosti je ujišťuje o jejich géniu, protože "svět na ně ještě není připraven". Na většinu z nich nebude svět připravenej nikdy; neumí psát..." Henry Miller, Fante, Robert Crumb (that's underground) a spousta hříček a detailů o životě ("To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."). Zločin a trest, Cesta do hlubin noci, Zeptej se prachu. Céline zůstává těžce nesehnatelnej (ale už jsem si ji objednal v angličtině). Víc než kde jinde se tu Bukowski dokola zmiňuje o těch, co ho ovlivnili, jako Hemingway, Pound, Sherwood Anderson, a o tom, co pro něj psaní vlastně znamená. Byly to příjemný týdny, když jsem si četl tuhle knihu po krátkých částech, většinou na hajzlu, sdílel jsem Bukovo nadšení pro vydání sbírek a knih, nadšení pro psaní samotný, který pro něj byla terapie, bez které nemohl být (a bylo snadný) i pro to, jak kráčet životem a trpět. Není nad jistoty. "Děláme, co umíme, a moc nám to nejde. Odsuzovaní. Uzamčený. Pózujeme s tím. Moc pracujem. Moc se snažíme. Nesnaž se. Nepracuj. Je to tam. Dívá se to rovnou na nás, prahne po tom, až se to vyvalí z uzavřený dělohy."