Bylo to takové, takové ... cinematické. To slovo jsem celou knížku doslova nenáviděla, stejně jako slovo vyronit v Literárním spolku Laury Sněžné. Prvních padesát stránek jsem chtěla knížku zahodit, protože mě vůbec nechytla. Pak došlo k objevení tajných chodeb, dívky ve tmě, Karriho tajemství, a mě to konečně začínalo bavit, a taky jsem byla zvědavá. S hodnocením jsem trochu v rozpacích. Oproti Spolku mi to přišlo sevřenější, promyšlenější, logičtější (jestli se tento výraz dá vůbec použít pro finské podivno) a méně chaotické, Spolek mě ale bavil přeci jen o něco víc.

Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična. Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst. A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi. Co že to tu plácám? Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci. Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je. Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé. Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.