„Je zajímavé, že žijeme ve vesmíru, který má nejen podmínky vhodné pro život, ale jeví i značnou míru smysluplnosti. Živí tvorové v tomto světě jeví obrovskou míru svobodné vůle, což je pro deterministickou fyziku velmi špatně stravitelné. Nebo měl vesmír, již na počátku, v plánu stvoření ...?“ „Psýché by musela být cosi jako složitý tvar v kvantovém poli (in-forma), který se neustále mění v závislosti na tom, co se právě odehrává v naší mysli.“ Pana Szerudu znám, četla jsem už jeho první knihu Kvantová duše, a tak, když jsem narazila na další jeho knižky, pustila jsem se do pokračování. Podle fyzika, Mgr. Rostislava Szerudy, by neměla fyzika ignorovat existenci života, lidí, existenci vědomí a svobodné vůle, ani se pokoušet tento fakt obcházet pomocí netestovatelných samoúčelných hypotéz. Říká, že je na čase si položit otázku, „jaké vlastnosti musí mít náš vesmír, aby v něm mohli žít vědomí pozorovatelé.“ Přiznám se, že ve fyzice moc kovaná nejsem, natož ve fyzice kvantové, ale Szerudův pohled na lidskou duši, či psýché, mě zaujal, právě skrze můj zájem o lidskou mysl (teorii mysli), a určitě nelituji rozšíření obzorů i trochu jiným směrem, než kterým se ubírá pohled můj (přibrat k filozofii a biologii ještě fyziku, je možná z mé strany dost troufalé, ale tak, pokusila jsem se, a pustila se do kvantového světa :-)). Odnesla jsem si víc otázek, než odpovědí, vyjádřeno matematicky, vytvořila si rovnice, do kterých si dosadila daleko více neznámých, než známých hodnot :-). Našla myšlenky, s kterými spíš souhlasím i vývody, se kterými bych polemizovala, a největší skupinu pak tvoří ty, o kterých si zatím svůj názor vytvořit netroufám, každopádně jsem si knihu zařadila mezi ty, do nichž se určitě nedívám naposledy, protože možná, až znovu narazím na další otázku, budu knihami pana Szerudy znovu a znovu listovat. Protože kniha přináší mj. celkem srozumitelně sestavený přehled východisek, z nich Szeruda vychází, tedy úvah, které těm jeho předcházely, což je fajn, protože většinu z nich znám a bylo dobré si je na začátku připomenout (model mysli jako počítače od Alana Turinga, J.R. Searle a jeho „čínský pokoj“, nevypočitatelnost – tedy kvantová podstata fungování lidské mysli R. Penrose, až po psychlogii C.G. Junga, aj.), dobře se čte, a je do značné míry srozumitelná i laikům (přečtete ji celkem bez problému celou, pokud se smíříte s tím, že z fyzikálních teorií, které později nastoupí, asi úplně všemu neporozumíte, což ale nemění nic na tom, že se Szeruda, jako popularizátor vědy, snaží vše vysvětlit tak, aby porozuměl i laik, podává dost vhodných příkladů, které částečně problém zjednoduší, či přiblíží). Szeruda se tak postupně dostává ke kvantové podstatě lidské psýché (jak ji nazývá), a tady už se přibližuje ke kontroverzním názorům, což rozpozná i laik, který se kvantovou fyzikou nijak nezabývá, takže doporučuji kritické čtení (ale ne zas moc, protože přeci jen se budete pohybovat na poli kvantové fyziky a těžko polemizovat, když si nemůžete být jist, zda vám podstata neuniká – záleží na rozsahu vašich odborných znalostí), takže ještě spíš o čtení s myslí otevřenou a přístupnou – trochu jinému úhlu pohledu. Kdybych tu měla hovořit o všem, co mě v knize zaujalo, na komentář by to bylo opravdu moc (už tak je hodně dlouhý), tak možná jen trochu zkratkovitě, o čem se lze v knize něco dozvědět: „Dle obecné teorie relativity, je předvídatelnost budoucího vývoje hmoty v mnoha směrech omezena už samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu“ … jinak řečeno, prostě nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů :-). Je budoucnost dána minulostí? … „není známo nic, co by tento princip z hlediska fyziky narušovalo“ … takže vzato do důsledku – "již na počátku světa bylo určeno, na co každý z nás myslí právě teď i to, na co budeme myslet a co budeme dělat dnes večer – je to tedy pouhá iluze, že máme možnost se rozhodnout, jestli půjdeme do kina nebo na pivo?" Je naše možnost svobodné volby nulová? … Szeruda je přesvědčený, že to tak není a vysvětlení nehledá (jako třeba já, někde mezi biologií, psychlogií a kulturní antropologií), ale právě v kvantových jevech. A víte o čem ještě pan Szeruda píše? Přečtete si, jak působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“: „Přestože jeho tělo nevýslovně trpí, nachází způsob, jak svou duši osvobodit. Pomalu umrtvuje své tělo, až je jeho duše schopna se od něj odpoutat a přenést do minulých životů.“ Následující popis obsahuje jeho počáteční zážitky: „Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. --Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.“ U Jacka Londona se samozřejmě jedná o beletrii, tudíž o fantazii, ale to nic nemění na tom, že popis, který se vám dostane, je, jak tvrdí autor, „velmi podobný tomu, co skutečně lidé mohou prožít při změněných stavech vědomí“, autorovo vysvětlení, o subjektivním vnímání reality, samozřejmě z oblasti kvantových jevů, si už přečtěte sami … doporučuji.