Moc jsem se těšila na pokračování cestopisu, který mě vloni mimořádně nadchl. Zpracování knihy je opravdu moc krásné, vychytané a pestré. U čtení rozhodně neusnete, protože koncepce je rozličná, nádherné fotky, zajímavá místa, různorodé zážitky - zkrátka nenudí :) Přesto se celkově nemůžu zbavit jisté hořké pachuti z pár věcí, které mi pokaždé tu radost ze čtení a jinak pěkného a láskyplného příběhu o plnění snů střídavě kazily a čeřily vodu. Nejde ani tak o formu (i když by autorka nemusela používat v každé kapitole označení "prostá holka z lesa", začne to po nějaké době působit tak nějak pozérsky). Asi víc mi nesedělo to, že skoro do každé kapitoly je "vecpaná" nějaká zdrcující a nemilosrdná kritika všeho možného - levičáků, EU, hypermarketů, uprchlíků, mladých lidí, turistů (není to pokrytecké, že to říká cestovatelka?), lidí obecně apod. Prostě celkově obecně tohoto světa, přijde mi to jako takové plané nadávání na vše, akorát místo toho, že chlapi to dělají v hospodě nad pivem, tak Blanka to dělá nad hrncem s marmeládou... :( Přečtete si jen kritické věty a zostra pronášené výkřiky, ale co s tím, na to už si musíte odpovědět sami... Myslím, že pokud chce Blanka být "opinion makerem", pak by tuto svou kritiku měla nějak rozvést a neomezovat se na prohlášení v rámci jedné vsuvky či odstavce. Neříkám, že s ní v mnoha bodech nesouhlasím, ale přijde mi to škoda, protože to celkový dojem z knížky tak nějak kazí a působí to zbytečně depresivně/rezignovaně, když na vás z každé kapitoly vyskočí nějaký ten hajzlík, spratek, vyděrač a šizuňk a jak je to na tom světě prostě úplně strašné, hlavně tedy v ČR. Divím se tomu i proto, že při frekvenci procestovaných zemí by autorka mohla vidět, jak to v mnoha jiných zemích funguje ve srovnání s Českem milionkrát hůř (Balkán, Rusko, postsovětské země) a že si tu žijeme jako prasátka v žitě. Teď si trochu zahraju i na psychologa, ale ze stylu psaní je vidět, že se autorka hodně těžce vyrovnává s křivdami minulosti a vypadá to, jako by snad ani neuměla odpouštět. Ta témata se totiž opakují i v POV. Všichni, kdo jí ublížili, tak to dostanou v knížce někdy i jmenovitě sežrat (např. neustále se opakující příběh o špatném vztahu s rodiči). Každý se s takovými věcmi (ne)vyrovnává po svém, ale myslím, že to Blanku opravdu hodně brzdí a měla by se na to konečně vybodnout a hodit to za hlavu. Tím, že si na nich bude opakovaně (!) vylívat zlost ve své knížce jim podle mě bude akorát přilévat oleje do ohně a samotná si v sobě bude vytvářet bloky. No, prostě mě to tak nějak mrzí, protože celou Milfaitovic rodinku mám moc ráda. A ani nejde tak o knihu, jako spíš o tu duši, ta mě asi mrzí víc. Jasněže si může psát kdo co chce, ale může vás nemrzet, že to někdy zkrátka působí tak nějak... zapškle?

Musím říct, že mě kniha trochu iritovala. Autorka zde kromě návodu na marmelády servíruje i návod na východu, partnerství, cestování a uprchlickou krizi. Je to jedno velké selfpromo, sebechvála s častými zmínkami o tom, kolik se jí toho povedlo a jaké úspěchy za sebou má. K tomu trochu stížností na těžké dětství a pár fotek její rodiny. Bohužel o navštívených destinacích se dozvím mnohem méně než o autorčině sexuálním životu.