Pokud bylo záměrem knihy vyvolat fyzické pocity, pak musím říct, že se to v mém případě povedlo. Cítil jsem strach, osamělost, bezmoc... Při větším počtu stran by tahle metoda psaní asi začala unavovat, ale na menším rozměru (v anotaci je kniha definována jako román, já bych to označil spíš jako novelu - možná ani ne tak kvůli délce, ale pro zaměření se na krátce vymezenou dobu a malý počet postav) se mi to jevilo dobře použité - v napětí jsem byl udržován od začátku do konce. Únava materiálu zároveň nemohla být ze své podstaty tím, co by někteří čtenáři čekali. Krátké jednoduché věty odpovídaly myšlení vyčerpaných postav, které ve své situaci nemohly mít čas ani energii na hlubší úvahy. Absence přímé řeči měla také opodstatnění – to že si kluci s nikým nerozumí a nemohou s nikým komunikovat (a jsou tedy odkázání sami na sebe v neznámém prostředí), to byla přece jedna z určujících definic jejich situace. A tak dále. Příliš nadšen jsem nebyl z pasáží, které odbočovaly od hlavního tématu, Třeba popis odlidštěného prostředí strojové výroby nebo turistických hyen ukájejících se návštěvou válečné zóny. Jako silný moment jsem naopak vnímal kapitolu napadení utečenců trojicí vlastenců – sice i zde byla scéna popsána trochu schematicky, když se ukázalo, že rádoby drsní hoši jsou vlastně ještě děti, maskující svoji nejistotu jeden před druhým, přesto byl emocionální účinek značný. A společenský dopad knihy? Byl bych rád, pokud by přečtení Únavy materiálu lidem v Česku pomohlo dívat se na uprchlíky jako na lidské bytosti, uvědomit si, jak jsme si vlastně v mezních situacích všichni podobní. No… Marek Šindelka svoji část práce odvedl tím, že napsal přesvědčivou knihu, teď už je to na nás, jestli si dopřejeme ten luxus vystoupení z bezpečného prostoru našich vlastních předsudků a obecných soudů.

Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.