Děsivá monstra se přes den skrývají pod maskou obyčejných lidí a v noci vyrážejí do ulic, aby utišila svou touhu po lidském mase. Co mě trochu v první knize překvapilo, byl fakt, že Ghúlové prostě existují a Tokio o nich ví. Čekal jsem spíš pomalý příchod těchto tvorů a postupné zvyšování jejich žracích orgií, ale opak je pravdou. Oni prostě jsou a ať se s tím čtenář vyrovná, jak sám uzná za vhodné. Citát: Tokijskými ulicemi se prochází smrt a její jméno je Ghúl. Úvodní zaláskovaná romantická scéna má krásný, i když tak trochu čekaný konec, ale dokáže svým dějem navnadit. A po prvotním strachu, vás to nakonec i rozesměje. Chi..chi...chi..... Malá ochutnávka: Tys ještě nikdy neviděl Ghúlí drápy, viď? Pěkně ti s něma prohrábnu vnitřnosti.... Já jsem takovej vůl!!!!! …...................................…..............................(To „s něma“ je přepis z knihy) Celkem nechutné jsou scény, když se hlavní hrdina vrhá k ledničce a stále se snaží jíst normální jídlo. Někdy se mi chtělo zvracet. Fuj – kečup. Když pak experimenty zjistí, co mu vlastně nedělá zle od žaludku – to už jsem se válel smíchy pod židlí. Kresba příběhu je jednoduchá, ale není špatná. Kreslíř se snaží využívat celého prostoru v okně. Někdy je to lehce rozmazané, ale pro tento příběh to stačí. Scénář má dobrý, pevný a zajímavý základ. Vybral jsem i pár citátů. Sui Išida mi hodil flák lidského voňavého masa.....a já žral.

Tokijského ghúla jsem začínala číst na několikrát. Důvod byl jednoduchý. Při čtení jsem nechala zaplou logiku. Ale jakmile jsem ten čudlík přepla na druhou stranu, knihu jsme přečetla na jeden zátah. ***** S postavou ghúla jsem se zatím setkala pouze v SPN, takže jsem měla určitou představu. Že bude zbourána mi bylo jasné ještě před čtením, ale v tom problém nebyl. Problém byl v tom, v jakých podmínkách se příběh odehrává. Ve světě, kde jsou ghúlové bráni jako něco běžného. Jsou tam, lidi to respektují a pokud moc neotravují ostatní, tak jsou tolerováni a je jim dovoleno jednou až dvakrát do měsíce někoho sežrat (pokud "nezvlčí"). Všichni jsou ohledně toho ok. Jenže tohle není svět lidí, kde jsou ghúlové tolerováni, tohle je svět ghúlů, kde lidi dělají, že je všechno ok a doufají, že je nikdo nesní dnes, ale až zítra. Proto mě šokovalo, že člověk nepozná ghúla. (Oni tu vlastně byli od začátku. To já si jich dřív nevšímal. To já se přípletl do světa ghúlů.) Že zpravodajství informuje pouze o tom, kde zase někoho zabili a že to byl ghúl, ale nikde není varování, že nemají lidi chodit do temných uliček nebo jak podle divného chování ghúla poznat. ***** Hlavní hrdina se stane ghúlem (přesněji hybridem ghúla a člověka) fakt originálním způsobem. Bylo těžké se u toho nesmát. A taky tomu jeho boji s tím, aby nemusel jíst lidi. Celkově hodně vtipné, odlehčené a jako úvod do příběhu skvělé. Jako taková nevážná kniha k odpolednímu pobavení super. Na divnejch věcech ujíždim a vyloženě mě baví, ale být mi o deset let méně, dám o hvězdu víc. Tak uvidíme, co přinesou díly budoucí. Asi se bude na co těšit.