Knihu jsem si četla s manželem a moc se nám líbila.Opravdu klobouk dolů, popisy deště, ptáčků, bouřky, sněhu........překrásné. Ilustrace dokreslovaly moc hezký pocit ze čtení. Ale ne každému kniha sedne...

Tuto knihu jsem už tolikrát prolistoval. Tu a tam něco přečetl. Pak odložil. Mezitím se s Romanem několikrát potkal. Ne, nejsme přátelé. Jen známí, co se tu a tam potkají na stejné akci. Oba na Šumavě cizí, oba Severočeši. On z Teplic, já z Mostu. Ovšem naše světy se naprosto míjejí. On nejlepší básník současné Šumavy. Já bezvýznamný čtenář… Kdysi jsme vedli krátkou řeč. Přes sociální sítě. Já měl v hlavě jistý drobný projekt, on mi posílal nějaká svá haiku. A já si na ně vzpomněl právě při čtení této knihy. A také jsem měl v hlavě Romanovu zálibu fotit camerou obscurou. Ty texty totiž připomínají oboje. Drobné záblesky světa, které se prosvítily nepatrným otvorem do jeho mysli. Černobílé. Rozmazané. Převrácené. Dojemné. Volající. Burcující. Ale i klidné. Odevzdané. Kousky všednosti, které takto zobrazené nabývají zcela nevšedních podob. Střípky kaleidoskopu. Krasohled, kterým Roman točí a vytváří tak nádherné mandaly. Jejich tvar trvá vteřinu. Vzápětí jsou rozmetány. Nahrazeny novými obrazy A přesto každá ta neobvyklá letmá geometrie dokáže přeskupit mou mysl, přeladit jí na jinou vlnu. Dokáže jí rozeznít. Rozvibrovat. Ponořit se do jeho obrazů bývá bolestné. Ty obrazy svět adorují a zároveň nemilosrdně obviňují. Je v nich pokora věřícího člověka, ale také nespokojenost bojovníka za nikdy nenalezenou spravedlnost. Myslím, že bylo dobře, že jsem si knihu nechal takříkajíc „na později“. Mezitím jsem koukl na dva dokumenty, kde Roman mluví o sobě, o své práci, o Šumavě. A hlavně jsem si přečetl rozhovor, který vyšel nedávno v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Všechny ty informace se propojily a můj zážitek ze čtení byl daleko intenzivnější.