Detektivka bez detektivky, kdy je děj spíše jen souhrnem vtipných etud se střídavou účinností. Zvláštní je styl vyprávění, kdy ke čtenáři promlouvá přímo vypravěč, který předkládané události ještě sám průběžně komentuje. Humor je v některých momentech povedený, v jiných naopak, záleží vyloženě na tom, jak si postavu Simona Brennera člověk oblíbí. Což pro mě byl docela problém, protože to jediné, čím mi imponoval, byla neochota se do čehokoliv montovat. Na rozporuplném dojmu se pak podepisuje i neznalost předchozích sedmi knih, protože v současnosti zastihujeme Brennera v takřka důchodovém věku. O nápady na absurdní situace ovšem Wolf Haas nouzi rozhodně nemá, jen celkové zakončení mě mrzelo, protože většina motivů zůstala nevyužita a navíc to celé sklouzlo do lehce očekávané pointy. Nejmarkantněji mi ale vadila absence konkrétní zápletky, která by vší té komice dávala nějaký smysl - takhle je to taková legrácka, ne nepodobná jisté sérii italských komedií s potrefeným panem účetním.

Poněkud vtipnější detektivka Zadní strana obálky u této knihy hlásí např. toto: Nikde se neumírá vtipněji než v detektivkách Rakušana Wolfa Haase. Také, že se jedná o nejvtipnější detektivní román posledních let. Jestli je obojí skutečně pravda nakonec tak úplně posoudit nemohu, ale mohu za sebe posoudit, že nakonec právě ten vtip a humor byl na celé knize to nejlepší. Některé věci by se dohromady asi úplně míchat neměli. Přesně takový pocit se u mě dostavil po přečtení tohoto díla. Bohužel jedna část a to ta vtipná tu hodně kvalitou převyšuje tu druhou část knihy a to tu detektivní. Celou knihu vnímám jako takovou parodii na detektivky a bohužel nutno říct, že nepovedenou. Příběh jako celek je takový nepřeberný mix. Mnohdy se v textu objeví něco, co bych já absolutně vypustil a to je u celkového počtu stránek této knihy (229 stran) asi ne úplně ideální. Samotný styl vyprávění autora je také dosti zvláštní. Jednou je to Ich- forma, podruhé zase Er forma a objevuje se tu často i Du- forma. Postavy jsou takové celkově prapodivné a celkově se prapodivně i chovají. Vy si tak bohužel nedokážete nějak vytvořit vztah k nim. Samotné zpracování oné detektivní zápletky v knize mně pak přišlo poněkud odfláknuté, místy zbytečně složité a jindy naopak docela nejasné a hlavně vcelku i nudné a rozhodně ne napínavé. Což uznejte sami, že je u detektivky docela průšvih. Zklamal i závěr, kdy na úplně posledních stránkách textu začne jakýsi náznak toho, že to nakonec vše mohlo být úplně jinak a pak konec. Trošku podpásovka pro čtenáře, řekl bych. Kniha, ale nebyla úplně špatná se vším všudy a nějaká pozitiva jsem u ní přece jen našel. Za prvé prostředí, jelikož zase tolik detektivek se neodehrává ve Vídni, v Rusku a v Mongolsku. A tím druhým je již tolikrát zmiňovaný humor v díle obsažený. Ten byl, jak už jsem psal výš v knize nakonec tou nejlepší složkou. Rozhodně ho tu pak bylo více než u jiných detektivek a jeho zpracování se povedlo. Samotný krátký rozsah knihy pak taky není špatný. Byla to zajímavá změna číst takovou vtipnou detektivku oproti čtení těch klasických, kde se humoru přece jenom tolik čtenář nedočká. Bohužel kniha nebyla kvalitou vyvážená a zatímco ta humorná stránka byla dobrá, zbytek (postavy, styl vyprávění, detektivní zápletka a její vyšetřování), tak to už kvalitou nic moc tedy. Holt detektivkám víc sluší ta drsnost a napětí a pro humor asi raději šáhněme někam vedle. Brennerová mě nakonec docela zklamala a proto této knize uděluji 60 %.