Oproti předchozímu albu se hodně ubralo na akci a více se rozehrávají vztahy mezi postavami, které však nepřekvapí ničím zásadním. Ti, o kterých jsme si mysleli, že jsou prohnilí, jsou ještě prohnilejší a o těch, o kterých jsme si mysleli, že jsou na hraně, se ukázalo, že jsou ještě víc na hraně. Co však musím ocenit, je skutečnost, že se Aleš Kot příliš nepáře s tím, koho z protagonistů pohřbít a tak to padá jak v bitvě u Slavkova. Sice nejde o hromady mrtvol, ale rozhodně se kácí tam, kde to čtenář nečeká. Posun v ději ovšem žádný. To, co jsme se dozvěděli dříve, stále platí a spíš sledujeme cestu k divoké budoucnosti, která nám byla představena na konci první knihy, ale prozatím je ta cesta nic neříkající. A zabiják, litující své zabijácké výchovy, neohromí ničím, co by už dříve nepředvedl Jason Bourne a jemu podobní. Po výtvarné stránce ale opět fajn, jen mi ta potřeba, aby každý sešit kreslil někdo jiný, přijde trošičku samoúčelná, protože v důsledku to ničemu zásadně neprospívá.

Zero 2 má stejné schéma jako jeho předchůdce: pět sešitů, pět kreslířů, jeden scénárista, jeden letterista a jedna koloristka. Oproti jedničce mají jednotlivé sešity větší kontinuitu a provázanost, na druhou stranu jim ubylo něco z nápaditosti a dost z napětí. Příběh se místy spoléhá na setrvačnost a děj se nikam dál neposunuje (Kalijuga, Kdo ti řekl, že tenhle pokoj existuje). Kreslíři jsou oproti tomu až vzácně vyrovnaní - pokud bych měl vybrat favorita, zvítězil by Jorge Coelho (Stud jako spouštěcí mechanismus násilí), jemuž by na paty šlapali Tonči Zonjić (Marina) a Vanesa R. Del Rey (Sběratelé koní). Matt Taylor (Kalijuga) a Michael Gaydos (Kdo ti řekl, že tenhle pokoj existuje) už jsou o něco slabší, ale pořád víc než slušný standard. Nedá mi to, abych se nezmínil o podivném uspořádání úvodních transkripcí kapitol: kromě prvního příběhu jsou totiž u všech ostatních až na konci daného oddílu, což vzbuzuje pocit, jako by nám kniha jeden sešit upřela.