Jako ano, je to naivní, dětská, pohádková, romantická knížka (každá zaručeně šťastná žena musí mít manžela, jak se na rok 1909 sluší a patří), ale když mně bylo v malebné vesničce Avonlea na kanadském ostrově prince Edwarda obklopené jedlovými lesy a rozkvetlými sady tááák dobře. Někdy je prostě moc fajn se začíst do optimismu a fantazie.

„[...] Příští den skutečně vyrazily Alejí milenců k zadní části Cuthbertovy farmy a odtud pokračovaly cestou vedoucí přímo do srdce rozlehlých bukových a javorových lesů. Byla to nádherná procházka ohnivými barvami a zlatem, tichým purpurovým krajem klidu a míru. „Připadá mi, jako by rok klečel a modlil se ve veliké katedrále plné barevných světel, a zdá se mi téměř znesvěcením, že tudy jdeme," [řekla Anna]." Druhý díl „Anny" působí dojmem, jako by ho napsal někdo jiný. Vzpomněla jsem si několikrát na Petra Bezruče, který exceloval „Slezskými písněmi", a pak do konce života tvořil už jen nevalně. Opravdu zvláštní, že první díl se zařadil do klasické kanadské literatury a získal si obdiv (mimo jiné) britského ministerského předsedy, zatímco druhý díl poklesl na úroveň růžové knihovny, že? Některé pasáže překypují kýčem a naivitou. Přesto autorka asi píše o něco lépe, než je v daném žánru zvykem (soudím podle jejích ironických narážek na soudobé dívčí romány). Život sice vidí naivně a romanticky, přesto se tu a tam vzpamatuje a vyváží hrdinčino nadšení nějakou střízlivou replikou. I tak je knížka „hloupoučká". A plná nevěrohodných postav. Annin malý přítel, Paul Irving, není uvěřitelný ani z půlky. Sirotek Davy na mě nepůsobil jako roztomilý rošťák, nýbrž prostě jako lump. Slečna Levandule až příliš prozrazuje sebeprojekci autorky. A Marilla! Vůbec se nechová jako Marilla z prvního dílu (jak pak to, že už zase vyrábí rybízové víno?), což sice lze vysvětlit osobním vývojem, ale přesto... ne, není to už ono. Alespoň že paní Allanová, manželka pastora, zůstala okouzlující. I Charlotta Čtvrtá je zbožňováníhodná. Navzdory vší té kritice neodnáším „Annu" do antikvariátu ani si s ní nepodkládám stůl. Kupodivu totiž obsahuje pár nádherných pasáží, které by klidně mohly být v prvním dílu. Tu a tam zajiskří humorem. A hlavně představuje docela zajímavý průhled do života kanadského venkova a do učitelské praxe počátku 20. století. (Z tehdejší tmářské pobožnosti a posedlosti sňatkem mi běhal mráz po zádech.) Je zajímavé sledovat autorčiny myšlenkové pochody, ukazující, jak uvažovala universitně vzdělaná kanadská žena té doby. A hlavně nepopírám, že jsem si při čtení moc ráda odpočinula od složitější literatury.