Miluj pravdu, za pravdu bojuj. Díky podobným knihám, si uvědomuji, že lidstvo se stále nepoučilo... a chamtivost a nenasytnost stále vládne. A pravda, je drancována a vysmívána... Smutné.

Rok se s rokem sešel a zatímco loni touto dobou jsem dočítal Jana Žižku, letos Jana Husa. Jedná se s přehledem o mé nejoblíbenější historické téma, takže se až divím, že jsem se k těmto publikacím dostal tak pozdě. Ale četl jsem dříve z jiných zdrojů. Neměl jsem moc představu o způsobu zpracování knihy. Zatímco Jana Žižka od Petra Čorneje spadá do historicky vědeckého zpracování, tady se čtenáři dostane do rukou beletrie. Knize dávám nejvyšší hodnocení, naprosté absolutorium. Začátek mi přišel možná trochu plošší nebo poněkud schématický, ale postupem jsem se začítával a zpracování nemohu nic vytknout. Pokud uvážím postavu Jana Husa, myslím si, že ani kniha nedokáže vystihnout jeho obrovskou osobnost. Je to možná jediný Čech, jehož význam výrazně přesáhl české prostředí a je dobře znám i v cizojazyčném prostředí. Paradoxně je velmi pozitivně hodnocen v oblastech, ze kterých a ve které ho odsoudili. Čtenář se z knihy dozví hodně, atmosféra doby je popsaná velmi dobře, ať se jedná o otázky víry, které hrály v té době hlavní společenskou roli nebo o dobovou politiku. Od příjezdu do Kostnice to už „jde z kopce“, nedobře se čte o Husově utrpení během věznění, ale jeho zarputilost je obdivuhodná. Konec knihy je velmi emotivní a nečetl se mi vůbec dobře. I šest století poté si jej připomínáme státním svátkem a to je dobře.