vou „koláží“ fragmentárních úvah, nedořečených příběhů, kuriozních „rad do života“, podivných citátů a dokumentů skládajících portrét imaginárního pana Ega, chtěla bezpochyby Ludmila Vachková uskutečnit celkem „normální“ umělecký záměr: zaklít do estetického tvaru rozmanitost a rozpornost dnešní skutečnosti i člověka, který v ní žije. Autorčino vnímání a postřeh jsou však natolik živé, natolik neumrtvené profesionální kultivovaností, že neustále porušují i zákonitosti, které si sama ukládá, a protrhávají hráze umělecké výpovědi skutečnou prostořekostí, otvírající překvapivé průhledy k nearanžovaným konfliktním vztahům mezi autentickou, nevypočitatelnou tragikomikou života a oficiálními i neoficiálními, individuálními i celospolečenskými tabu, zastírajícími v konvenčním myšlení jeho pravou tvářnost.