Kniha, kterou bych určitě doporučila všem přečíst. Ono se totiž nejedná pouze o vězeňský experiment a Abú Ghrajb, ačkoliv zde zabírájí podstatnou část. Zimbardo naráží na něco širšího, s čím se můžeme setkat i my v běžném životě. Týká se to systému jako takového, autorit, moci, dominance a hraní rolí ve společnosti. Jsou zde obšírně popsány různé experimenty, které ukazují, jak snadno jsme schopni dopustit se něčeho špatného jen díky tomu, že převezme odpovědnost někdo jiný a tak máme "vše dovoleno" či plníme rozkaz autority a tak to prostě uděláme, i když si myslíme, že je to špatné. Zajímavé i je, že čím více jsme přesvědčeni, že bychom určitě nepodlehli, tím menší si ve skutečnosti dáváme pozor a pak jsme k činu více náchylnější. V experimentech, které Zimbardo předkládal, sice tu a tam byli výjimky, ale jednalo se o mizivé procento... Což vás dovede k poslední skutečnosti, na kterou Zimbardo naráží a tou je "mlčící většina". A s tím se můžete bohužel setkat opravdu kdekoliv... ...Je to vskutku velmi vyčerpávájící studie o lidském chování. Zimbardo také některé pasáže doslovně opakoval i v jiných částech knihy. Opakování je matka moudrosti, ale bylo to úmorné. Opravdu doporučuji všem. Nejedná se pouze o experiment z vězení..což, podotýkám pro ty z vás, kdo si třeba říkají, že je problematika vězení nezajímá...

Možná je divné číst tuto knihu během Vánoc. Možná. Anebo je – možná – naopak dobré ji číst právě v tomto období. V období, kdy jsou lidé na vlně vzájemné svornosti, pohody a lásky. Kdy by málokdo uvěřil, že zlo dříme v každém z nás. A že stačí jen málo, aby se probudilo… Jak už to tak bývá, osud mi určité knihy přihrává ve chvílích, kdy je potřebuji. Zrovna tuhle knihu jsem měl rozečtenou, když mi má žena po dvaceti osmi letech manželství oznámila, že je šťastně zamilovaná. Samozřejmě že ne do mě. Přestože naše krize byla dlouhodobějšího charakteru, tak mě ta zpráva zasáhla s plnou silou. A s plnou silou bohužel vybředla z mé duše temná řeka nenávisti a hněvu. A zcela mě ovládla. Sám na vlastní kůži jsem pocítil, jak snadné je stát se zlým. Jak tenká je ta hranice v nás. Vše o čem jsem kdy četl, že bývalí partneři dělají svým bývalým partnerkám a nad čím jsem nechápavě kroutil hlavou, se vynořilo z temných hlubin podvědomí. A byl jsem pár milimetrů od toho některou z těch představ realizovat. Trvalo to 24 hodin. Noc a den. O to horší, že si vybrala skutečně speciální datum – 24. 12. Opravdu mile křesťanské gesto od praktikující katoličky. Trochu takové „nádherné“ kacířství, že… A Grinch se jistě temně chechtal ve své jeskyni… A tak jsem si četl o genocidě Tutsiů v Rwandě, četl jsem si výpovědi obyčejných lidí – Hutuů, kteří se tak jednou odpoledne rozhodli zmasakrovat své dlouholeté sousedy mačetami. Sousedi, se kterými se znali, s jejichž dětmi si hráli jejich děti… A stačilo pár slov, aby se dlouhodobý spor změnil ve vodopád nepředstavitelného násilí… Četl jsem tuhle knihu o tom, jak snadné je stát se zlým a na druhý den – na Boží hod – jsem dospěl k tomu, že já se zlým stát nechci. Rozejdu se se svou ženou klidně a kultivovaně. Tak, jako se to povedlo Česku a Slovensku v roce devadesát tři. A z knihovničky jsem vytáhl knihu Strašidelná vagína…