Nesmírně zajímavá kniha, která svým živým, zábavným a laicky přístupným stylem psaní v podstatě nastartovala můj zájem o dějiny, nejen náboženství. Jedná se o oči otevírající text, přestože chápu, že se z části může jednat o spekulace (zdrojů), jde o značně obohacující knihu. Tedy alespoň pro mě, laika. Kniha se snaží ukázat historické pozadí vzniku dvou významných náboženství, které, evidentně ne náhodně, vznikly doslova na jednom místě – na blízkém východě. Autor ukazuje vazby mezi Judaismem, Zoroastrianismem, Křesťanstvím a Islámem. Ukazuje vzájemné přenášení tradic a náboženských pravidel, ukazuje vzájemný chronologický vliv a vazby prvních dvou na druhé dvě, se zvláštním důrazem na poslední jmenovaný – Islám. Teoretizuje, že Islám je vlastně mix všech předchozích. Nelze se divit, že kniha vzbudila tolik kontroverze. Čtení je to fascinující. Nejedná se o žádný klasický strohý, historický text, Holland umí psát, vyprávět příběh, čtenáře doslova vtáhne do děje, děje dobrodružného a napínavého. Zřídka se u historické knížky, i populárně naučné, zažije něco podobného. Ano, historická přesnost možná mírně utrpí, něco je třeba si domyslet, na druhou stranu však osloví širší okruh čtenářstva, čímž jako populárně naučná kniha splní hlavní účel, tj. přitáhnout k tématu laiky. Rozhodně doporučuji.

Historické knihy věnující se mimoevropským oblastem jsou pro mě vždy užitečné, mám tam vědomostní bílá místa kamkoli se podívám. A dozvědět se něco víc o vzniku tak významného fenoménu, jakým je islám, to mě lákalo. Pronikání do komplikované problematiky muselo být časově i intelektuálně náročné, ale Tom Holland to v zásadě zvládl a je nám informovaným průvodcem. Dokázat udržet tolik rozbíhavých témat na uzdě a sestavit je do souvislého vyprávění – to jistě nebylo snadné. Bohužel ale ve své knize nahání víc zajíců najednou, jako by se nedokázal rozhodnout, jakou knihu vlastně chce napsat. Takže se mísí pokusy o historicko-teologické výklady s popisnou historií (několik stránek věnovaných tomu, jak vypadal běžný život v Konstantinopoli) a neodpustí si ani až únavně velký počet nepodložených legend a samoúčelně použitých kuriozit (třeba, že rabíni do záznamů uváděli i délku svých penisů nebo že Abdulmalikovi nepříjemné zavánělo z úst). Kniha se mi ovšem nečetla snadno, nevyhovoval mi použitý jazyk, zejména nadužívání metafor a rozkošatělé věty. Obraty typu „jako ghul vynořující se z dávno zapečetěné hrobky se za Theodorichem táhl odér zla“ nebo „Nenechavé prsty Arabů mohly nyní v poklidu znesvěcovat královskou korunu“ mně s postupem času lezly na nervy víc a víc. Připouštím, že to není zásadní výtka, ale myslím si, že forma by měla odpovídat obsahu a číst si vyprávění o vážných věcech slovníkem víkendové přílohy Blesku mi prostě nebylo příjemné. Méně pochopení jsem měl pro místa v textu, kde si Holland ve snaze objasnit dějinné události zjednodušuje nebo vymýšlí motivace aktérů. Například věta „I když by to šáhanšáh nikdy nepřiznal, skrýval se v jeho rozhodnutí napadnout Západ i osten žárlivosti.“ která nám přibližuje, jak šáh přemýšlel, není nic víc, než naroubování autorovy představy o motivacích východních velmožů (která je nezbytně ovlivněna Hollandovou vlastní mentalitou a životní zkušeností) na reálnou historickou postavu – bylo by to naprosto v pořádku v historickém románu, ale není to vhodné v literatuře faktu. S různými černobílými hodnoceními událostí a charakteristikami dějů je vůbec Holland často až příliš rychle hotov. Jeden příklad z mnoha: šáhanšáh Kavád osobně dohlíží na stavbu kanálu a pro Hollanda je to „důkaz neochvějného rozhodnutí“, že se rozhodl nešetřit na rozpočtu. Opravdu si může být Holland tak jist? Opravdu může vyloučit, že na zmíněnou stavbu Kavád nedohlížel z právě opačného důvodu? Ve stínu meče je, z mého pohledu, nejproblematičtější v pasážích, ve kterých se Tom Holland pouští do teologických témat. O drobné nepřesnosti (třeba když nechá Eudicii se v Jeruzalému na konci starověku modlit růženec nebo ve stejné době zakládat ve Svaté zemi farnosti) nejde, bylo by spíš s podivem, pokud by se v tak rozměrné knize podobným maličkostem nevyhnul. Větší rozpaky už vyvolává, když tvrdí, že se víra křesťanů a pohanských Arabů značně překrývá, protože obě skupiny věří na anděly. Nebo když o muslimských asketech prohlašuje, že se jen snažili napodobit syrské stylity. Hm. To zásadní míjení u Hollanda nastane, když se má na něco podívat očima člověka víry – toho prostě není schopen, jeho zorné pole je zúženo jeho profesí historika. Proto nemůže chápat náboženské motivace postav, o kterých vypráví. Takže třeba o Theodorichovy prohlásí, že se dal na ariánství „v úporné snaze odlišit se od císařů v Konstantinopoli i od víry poddaných“ - že by něčí jednání mohlo být ovlivněno reflektovanou zbožností prostě nepovažuje Holland za reálnou možnost, vše je pro něj buď mocenský cynismus nebo fanatismus. Tohle nepochopení vlastně prostupuje celou knihou. Holland zpochybňuje historickou věrnost svatých knih a když je v tom úspěšný, vypadá zklamaně, že věřící lidé zůstávají nadále věřící. Za muslimské čtenáře mluvit nemohu, ale u křesťanských a židovských kapitol jsem to docela často vnímal. Jako by si Holland říkal: Tak já jim tady tak pečlivě vyložím, že není doložitelné, že Kristus řekl tohle, nebo že Mojžíš kráčel tudy, ale s jejich vírou to vůbec nehne, tak to jsou asi hloupí (nechápou to), zfanatizovaní (zavírají před tím oči) nebo vypočítaví (ví, že nemají pravdu, ale hodí se jim tvářit, že to vlastně nevadí). Jako by nebyl schopen vidět, že dospělá víra moderního věku už dávno není založena na doslovném čtení Bible a místo reálného křesťanství tak komunikoval s jakýmsi slaměným panákem. Možná je i tohle příčinou Hollandova sarkasmu, který někdy přerůstá až k pošklebování a přezíravosti. Abychom si rozuměli: V žádném případě netvrdím, že aby někdo mohl psát knihy o historickém pozadí náboženství, musí být sám věřící. To by byla hloupost. Jen chci říct, že když autor knihy o náboženství neprojeví ochotu pochopit způsob přemýšlení věřících lidí, výsledek nenaplní svůj potenciál, část námahy bude vynaložena zbytečně a nevyhnutelně dojde k nedorozumění. Že to není nemožné, dokazuje třeba Simon Sebag-Montefiore v podobně eklektické knize Dějiny svatého města, nebo Tony Judt v eseji o Janu Pavlu II. Očima si procházím, co jsem zatím o knize napsal a říkám si, že to možná vypadá, že na ni nevidím skoro nic pozitivního. Tak to ale určitě není. Ve stínu meče je poutavě podaná kniha, napsaná s velkým vypravěčským talentem, nestranně, a se zjevnou (a záslužnou) snahou o zprostředkování neznámého tématu přístupným způsobem. Přináší spoustu nových a zajímavých informací. Mé výhrady vychází částečně z toho, že mi záleží na jiných věcech než Hollandovi a také je to asi žánrová záležitost – nejsem typickým čtenářem historické beletrie a zkrátka mi nesedí ten beletrizující styl psaní. Za to ale Tom Holland nemůže: těžko vyčítat popularizátorovi, že píše tak, aby jeho knihy byly populární.