Joseph Roth psát umí! V této ani ne 100stránkové brožurce předkládá čtenáři svůj pohled na problematiku "putujících židů" z Východu na Západ, včetně Západu zaoceáního. Nejbrilantnější částí je bezesporu hned úvodní stať, zamyšlení se nad skutečností co obnáší býti židem v Evropě 20./30. let 20. století (alespoň odtušuji, neboť ani překladatel ani editor z nakladatelství Academia nepokládali za hodno Rothův spis časově zařadit). Následuje oddíl "žid a město", na které navazují jednotlivá nejvýznamnější města Evropy, v nichž židé žili (Vídeň, Berlín, Paříž), a také země Spojených států amerických a Ruska. Nelze si nepovšimnout Rothovy náklonnosti k našemu "bratru na věčné časy", zvláště v úvahách, jež ze všech výše zmíněných případech vychází jediní pozitivně. Pro druhé vydání dopsal autor novou předmluvu reagující na hrozivý vývoj v Německu, který brožuru uzavírá. Dovolil bych si uvést dvě citace: "Židé vyvraceli přísloví, které říká, že když se dva perou, třetí se směje. Židé byli stále ten třetí, jenž neměl žádný důvod ke smíchu." (str. 19) "Nemůže existovat žádná evropská, a také žádná evropsko-křesťanská, morálka, dokud trvá zásada "nevměšování". Proč si tedy evropské státy osobovaly právo šířit civilizaci a morálku ve vzdálených světadílech? Proč ne v Evropě? Staletá civilizace jednoho evropského národa ještě zdaleka nedokazuje, že skrze záhadnou kletbu osudu nebude opět barbarská." (s. 97)

Výstižné postřehy, z nichž mnohé jsou nadčasové a lze se nad nimi zamýšlet i v obecnější rovině. "Ve Španělsku byli zbožní lidé. A kde jsou zbožní křesťané, mohou žít i Židé. Protože bázeň Boží je pořád ještě jistější než takzvaná moderní humanita." "... jestli lze z lidí se zděděnými duchovními zájmy udělat zemědělce, jestli jde ze silně vyhraněných individualit vytvořit individua s masovou psychologií."