Když se mluví o přátelství, vždycky si vzpomenu na slova C. S. Lewise: Friendship is born at the moment when one man says to another "What! You too? I thought that no one but myself..." V případě Raissy Maritainové je touto hodnotou, objevovanou jako společnou, vášeň pro pravdu, cit pro absolutno, hledání smyslu lidského života. Její kniha vzpomínek je rytmizována setkáními, duchovními zápasy a konverzemi blízkých i těch, kdo se později měli blízkými stát. Popisuje také své vlastní hledání, které podstoupila po boku přítele a zároveň budoucího manžela Jacquese: neutuchající touhu po pravdě a dobru a hluboké zklamání z úpadku filosofického myšlení v akademické sféře, ze všudypřítomné rezignace na pravdu, redukce lidského rozumu na oblast užitečné empirie, z jednolité fronty relativismu a skepticismu. Tváří v tvář tomuto odmítnutí, které zlehčuje jejich touhy jako naivní a překonané, jako pouhá "velká slova", rozhodují se pro společnou sebevraždu: "Nepohání mě zvědavost, lačná potřeba dovídat se... Hledám ve skutečnosti jen to, co mi může ospravedlnit život, co mi připadá jako nutné, nemá-li být život absurdní a krutý. Potřebuji radost porozumění, světlo jistoty, pravidlo života v pravdě, která by neměla kaz." "K čemu je dobrá syntéza živé hmoty, k čemu moc nad fyzickým vesmírem, jestliže by smysl života a existence a celý mravní vesmír měly zůstat nerozluštitelným tajemstvím?" "Trochu radosti a duševní pohody nám v těch letech poskytovali jen Spinoza a Nietzsche.... Zahlédla jsem v tom možnost jiné filosofie, než byl relativismus našich učitelů... Cítili jsme však, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná.... A to, co nám dával Nietzsche, bylo opojení čistě jen estetické. Pohrdání slabými a chudými, šílená exaltace pýchy a tanec nad nicotou, to všechno, co člověk musí přijmout, chce-li skutečně milovat Nietzscheho, nebylo chlebem, který by nás mohl doopravdy živit." "Ten den jsme prostě dospěli k názoru, že je-li pro člověka přirozené, že je nadán jen jakousi nešťastnou pseudointeligencí, která je schopna všeho kromě dosažení pravdy, pak není možné správně myslet ani jednat. Všechno je tedy absurdní - a nepřijatelné. ... Máme-li přestat pátrat, co znamená slovo pravda, přestat rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je správné, a co nesprávné, pak už se nedá lidsky žít." Dávají však "osudu" ještě rok času, rok zasvěcený dalšímu hledání, rok, ve kterém skutečně nalezli - jiný svět. Navštěvují přednášky Henriho Bergsona, který je uvádí do myšlení zcela odlišného od historicismu a skepse Sorbonny. Poznávají Leona Bloy - "poutníka Absolutna", a katolickou církev. Stávají se křesťany, ovšem radost ze spočinutí a nalezení domova hořkne (mylným) pomyšlením, že se budou muset vzdát filosofie. Nakonec však v tomto směru doputují k přátelství přemosťujícímu staletí - objeví svatého Tomáše a úchvatnou, čistou, integrující a navěky svěží sílu jeho myšlení. Kniha obsahuje nespočet zajímavých témat, myšlenek, životních kontroverzí, dalo by se nad ní uvažovat mnoho a mnoho hodin. Zmíním tu ještě dvě linie - důvěrné přátelství s Leonem Bloy a jakési memento, které Raissa a Jacques vidí ve svém pasivní přitakání (nebo aspoň nevyhranění se proti) Action Française. Leon Bloy je pro mě, no ano, Raissinými slovy "divous". Když jsem s ním před nějakým časem opět byla konfrontována, pokoušela jsem se vyhmátnout to pozitivní, co v sobě a pro nás nese. Raissin osobní pohled přidává tomuto obrazu další odstíny a dobře rozlišuje mezi poselstvím autora-proroka a jeho povahovými chybami. Jako ostatně i u jiných postav zalidňujících její knihu vzpomínek. Oslovilo mě, s jakou jemností v některých místech píše o těch, s nimiž měli komplikovanější vztah, píše jakoby přímo k nim, snad s nadějí, že budou knihu číst, vysvětluje své výhrady, nabízí přátelství. Druhé zmíněné téma je navýsost aktuální. Pomýlené prolínání duchovního a politického. Naivní přimknutí se k tomu, kdo si dal katolickou tradici do politického programu, ale při bližším zkoumání jeho "křesťanství" neobstojí. Lidské pocity neukotvenosti a únava či obava z relativismu však stačí, aby některé nahnaly na tuto tak vytouženě pevnou půdu a zabránily jim, slovy apoštola Pavla, "zkoumat a dobrého se držet". "Ve svém hlubokém zaujetí kritikou teologického liberalismu měl (Jacques) sklon brát vážně straníky Action Française v jejich zuřivé kritice 'liberalismu' všeho druhu, a obzvlášť když viděl tehdejší oficiální demokracii, jak svou věc spojuje se všemi možnými protináboženskými mýty. Ve své snaze o poslušnost tam, kde nebyla namístě, kritické zhodnocení antiliberalismu, který ve skutečnosti stavěl proti jednomu omylu jen jiný omyl, dlouho odsouval; dnes si vyčítá, že se v té věci pasivně podřídil vlivu a vedení, jež byly mimo duchovní řád, a sám si hned tehdy Maurrasovy náboženské a politické myšlenky kriticky neprobral. Prostě jsme jen četli jeho články - které tehdy vždycky vyjadřovaly sympatie k Církvi -, ale nevěnovali jsme pozornost tomu, že Maurrasova chvála a obdiv patří jen církvi jakožto římské, ne jakožto apoštolské." "Já sám se budu vždy vinit, že jsem s tak neodpustitelnou lehkomyslností věřil po nějaký čas v hnutí, jehož politická sofismata v podstatě vycházejí z pohrdání Evangeliem."

Přečetl jsem s nadšením. Krásná kniha vzpomínek vztahujících se k několika letům před první světovou válkou, kdy manželé a filosofové Raissa a Jacques Maritainovi objeví prostřednictvím svých velkých přátel víru v Boha, křesťanství a církev. Je to velmi osobní, duchovní a zároveň filosofické svědectví o velkých autorech: Henri Bergson, Charles Péguy, Georges Rouault a především Léon Bloy. Čtenář získá zajímavý vhled do kulturní, duchovní i politické situace Francie na začátku dvacátého století.