Mé pocity z knihy jsou...ambivalentní. Chvíli jsou mi myšlenky v ní důvěrně známé, chvílemi nerozumím a tápu. Zažívám pocit naděje, vzápětí propadám skepsi. Když s úlevou vydechnu nad tím, jak je vše vlastně velmi jednoduché, přepadne mě úzkost ze složitosti života. Obdiv nad autorovou moudrostí, který v tomto ohledu určitě není na světě sám, střídá znechucení nad tupými masami těch druhých, z nichž mnozí mají vliv na naše životy. Budu toho muset ještě hodně přečíst, abych pochopila, proč nefunguje tak jednoduchá zákonitost, jako že moudří se stávají učiteli a vládci nás ostatních. Proč jsou těmi řiditeli a směrovateli spíše ti nemoudří a podle toho to pak tady vypadá. Vím, že bez ohledu na to, kde se nacházím a co se mi děje, v sobě vždy můžu najít svoje autonomní "území", které je jenom moje a nad nímž mám vládu jenom já. Stačí si naslouchat... Jo. Tak nevím, jestli to je mojí neobyčejnou natvrdlostí nebo jsem tak moc zaplavena nánosem balastu, který jsem za ty roky života (životů ?) nasbírala, ale mně to často přijde jako nadlidský úkol. V této domněnce mě podporuje i to, že životu často podle Moora nerozumí ani ti, kteří by tomu přece jen trochu rozumět měli - psychoterapeuti, psychologové apod. Z toho by jeden až upadl do depresí... Naštěstí díky Moorovi víme, že ani na tom není, oproti našemu mylnému všeobecnému přesvědčení, nic špatného a že i v tomto stavu můžeme najít důležitost a příležitost pro objevení dosud nepoznaného. A srozumitelnost Moorovy knihy? Podle mě úžasně odpovídá (ne)srozumitelnosti řeči duše. Takže ano, není to lehké čtení, není to pochopitelné na první (druhou, třetí...) dobrou, občas to nudí, jindy baví, místy rozčiluje, někdy je to důvěrně známé, pak zase cizí, ale snažíme-li se naladit na duši, nemůže nám to, myslím, připadat špatné.

Mé hodnocení je možná zkreslené faktem, že jsem si její četbu nevybrala dobrovolně, protože být mnou, odložím jí po prvních několika stránkách. Je nikoli těžká, nýbrž naprosto nesmyslná a dojem hlubokých a náročných myšlenkových pochodů budí jen díky nelogičnosti a protiřečení si autora. Řadím ji k absolutně nejhorším knihám, které jsem kdy musela přečíst. Pro ilustraci cituji: „Nemusíme ovšem nacházet narcismus vždycky jen u lidí. Nádech nebo přímo velký rys narcismu v sobě mají také naše budovy, umělecké předměty, vizáž měst, dálnice, filmy a zákony. Narcistický objekt je věc, která ukazuje, že nemiluje sama sebe. Mně se například zdá, že Empire State Building, stojí sebejistě ve své velikosti, zatímco mnohé budovy v našich městech příliš trvají na své individualitě.“ Pokud nerozumíte tomuto, knihu ani neotevírejte, ušetříte si odřené čelo od bití hlavou o stůl!!