Na druhý diel Gdaňskej trilógie som sa tešila ako na dlho odopieranú lahôdku, ale zároveň som mala mierne obavy, či sa nepotvrdí staré známe: „Pokračovanie sa málokedy kvalitatívne vyrovná svojmu predchodcovi.“ Grass si na ňom zuby nevylámal, naopak, posilnil môj dojem, že je jedným z najvýnimočnejších autorov s ktorými som sa v literatúre stretla. Viac-menej som očakávala, že celá trilógia sa bude niesť v rovnakom duchu, najmä čo sa týka rozsahu, štýlu atď. Omyl, omyl, omyl... Asi jediné čo majú tieto dve knihy spoločné, okrem autora, je silná ústredná postava. V Plechovom bubínkou ňou bol čudácky Oskar Matheratz, v Kočke a myši túto úlohu preberá nemenej čudácky, ale odlišným spôsobom, Joachim Mahlke, ktorého najväčším trápením je nadmerne veľký ohryzok, od ktorého sa všemožne snaží odpútať pozornosť. Proti sebe tu stojí nepatrných ledva 150 strán novely Kočka a myš kontra pompéznych 600 strán Plechového bubínku. Viac Grass nepotreboval, aj 10 strán navyše by bolo nadbytočných. Kamaráti Joachima napriek jeho povestnému čudáctvu vnímajú ako svojho hrdinu, je pre nich predmetom nekonečných diskusií, fascinujúcou osobou. Ale kým Oskar rozpráva svoj príbeh sám, Joachimov príbeh je podaný prostredníctvom vedľajšej postavy, ktorej identita zostáva veľkú časť príbehu zahalená tajomstvom. Rozprávač striedavo opisuje príhody, ktorých stredobodom je Joachim, alebo sa mu určitým intímným spôsobom prihovára, snažiac sa odhaliť podstatu Joachimovho kúzla osobnosti. Čitateľ tak nemá možnosť nahliadnuť do Joachimovho vnútra, to spoznáva len prostredníctvom myšlienkových pochodov, vnímania, cítenia rozprávača. Krátke až strohé vety (do očí bijúci rozdiel v porovnaní s Plechovým bubínkem) sa postupne predlžujú a spájajú do súvetí, príbehom sa sem-tam hmlisto mihnú staré známe postavy z Plechového bubíku, najmä Oskar. Novela Kočka a myš má pre mňa osobne pôsobivejší záver (ten je v Plechovom bubínku vlastne úvodom a teda nie je žiadnym tajomstvom), aj keď veľmi skoro pochopíte, že určité miesto (koráb), zohrá v príbehu kľúčovú úlohu. Už sa len tešiť, čo ponúknu Psí roky… A ja sa veľmi teším!

Novela Kočka a myš (1961) německého spisovatele a výtvarníka Güntera Grasse (1927 - 2015) je součástí volné tzv. Gdaňské trilogie a vznikla mezi dalšími dvěma díly, rozsáhlými romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Můj vztah k tvorbě nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1999 je trochu komplikovaný, po nadšení z Plechového bubínku před třiceti lety se mi už žádné jeho další dílo tak nelíbilo (a četl jsem postupně Kočku a myš, Potkanku, Žabí lamento, lokální umrtvení, Setkání v Telgte, O konečnosti a několik dramat), s výjimkou výborné autobiografie Při loupání cibule; a některá jsem ani nebyl schopen číst (Širé pole, Psí roky) nebo jsem je rovnou vzdal či vynechal (Platejs, Jako rak, Mé století, Příběhy z temné komory). Nedokážu přesně pojmenovat, co mě na jeho většinou košatém, barokním, upovídaném, groteskním, čtenářsky náročném stylu a nekonečné fantazii rozčiluje. A zajímalo by mě, jak se mi bude líbit Plechový bubínek, pokud se k němu někdy znovu dostanu, jak mám v plánu. Teď jsem si řekl, že se po třiceti letech vrátím aspoň ke Kočce a myši. A opět jsem na rozpacích. Novela se odehrává v Grassově rodném Gdaňsku před a za druhé světové války. Vypravěč Pilenz vzpomíná na svého spolužáka z gymnázia Joachima Mahlka, který je ústřední postavou díla. Mahlke je kluk s nadměrně velkým ohryzkem, což je typická grassovská groteskní hyperbola. Jednou po něm skočí kočka, protože si ohryzek splete s myší (nebo tu kočku někdo položil na krk spícího Mahlka). Rozený outsider Mahlke se stane obětí do hlavy vtloukané dobové ideologie - chce se stát válečným hrdinou. Nejdřív ale ukradne válečný kříž jinému hrdinovi a je přeřazen na jinou školu. V zázračně rychlé kariéře je posléze jako velitel tanku sám dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na svém krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje... Autor nijak nemoralizuje ani neideologizuje, což je dobře. Je tu spousta humorných a tragikomických situací, jak se to v životě dospívající a hledající se mládeže nabízí, i obraz svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Přesto jsem z novely na rozpacích stejně jako před třiceti lety a vlastně nevím proč. Nicméně: pokud by chtěl někdo od Grasse něco zkusit, tahle novela může být dobrým začátkem, Plechovým bubínkem nebo jiným jeho tlustým románem bych asi nezačínal; a sám pak uvidí, jestli ho Grass "chytne". Přeložil Zbyněk Sekal, revidoval Jiří Stromšík, vydal Atlantis, 2009 (3. vydání, revidované).