Moje první e-kniha. Ve čtečce, půjčené od maminky, protože takovýmto výdobytkům jsem se dlouho vyhýbala, se mi pořádně neukázala obálka, kterou teď zpětně, po přečtení knížky, mnohem víc oceňuji. Ovšem od doby, co jsem četla Cizinku, kde v těch tlustých bichlích naprosto chyběl obsah, jsem víc všímavá k těmto detailům - knížka má sice na začátku obsah se seznamem kapitol, ale zcela u nich chybí názvy! Při čtení na počítači to není takový problém, protože mohu v textu lehce vyhledávat, ale kdybych chtěla nějakou pasáž zpětně dohledat ve čtečce, musela bych prolistovat a proklikat celou knížku. V rámci kapitol mi pak v některých momentech, kdy se děj posouvá jinam, chybělo grafické oddělení textu, ale to jsou drobnosti. Hned na první pohled mne zaujala práce autorky s češtinou, kterou jsem si vyloženě vychutnávala. Krásné slovní obraty a vykreslení prostředí v pár větách, všudypřítomný slovní humor (zejména ve vnitřních a nevyslovených úvahách hrdinů). O to rušivěji na mne působilo, když se sem tam objevilo nějaké slovo hovorové či slangové, které mi do okolního textu příliš nezapadalo (maník, zdrhat, ...). Protože jsem začínala druhou knihou v rámci série, postrádala jsem také stručný úvod do prostředí a postav, kde by byly postavy ústřední víc představeny a popsány, kde by byly jen ve stručnosti nastíněny předchozí události. Vše jsem si nakonec domyslela z narážek a dialogů, ale ze začátku jsem se trochu ztrácela ve jménech a obtížněji se orientovala ve vztazích mezi charaktery. To bylo nejvíce patrné u Artagana. Možná to bylo dané čtením ve čtečce za zvukového doprovodu dětí, ale nějak mi unikl jeho popis, takže jsem po nějaké době, co jsem si ho v hlavě nějak představovala, zírala, že má vlastně tmavou pleť :-). !!! NÁSLEDUJÍ SPOILERY !!! Styl psaní a příběh jako takový mi přišly spíše pro mladší čtenáře, i když se kniha týká i milostného kroužení, sexuální přitažlivosti, a jsou v ní zmíněny i věci, které pro dětské oči a uši příliš nejsou (znásilnění Bellis sedlákovým synem). Coby dospělého čtenáře fantasy by mne uspokojilo větší rozvedení některých motivů, podrobnější popis prostředí apod. Knížka je sice relativně krátká obsahem, za to ale bohatá na různé události. Chování postav mi zprvu přišlo nelogické - všemocný král, který namísto toho, aby pořádně prozkoumal palác a zajistil stopy, vyrazí naslepo za otrokářem, aby ho vyslechl, zrekvíruje pro tyto účely loď, jejíž majitel neprojevuje ani zrnko úcty vůči panovníkovi, unesou Artagana, aby ho nakonec nechali na pustém ostrově, a pak se - v podstatě opět trochu naslepo - vydávají na jeho popud do tajemného místa, kde by asi mohla sídlit bohyně. Do toho Bellis řeší přitažlivost k jednotlivým mužským aktérům, což pro mne bylo trochu matoucí - od začátku bych sázela na Brana, kdežto Artagan mi byl a priori odporný už jen svým pirátstvím a otrokářstvím. Právě tady by se hodila nějaká vsuvka, která by více přiblížila jeho charakter, která by čtenáři pomohla si ho víc zamilovat tak, jak se do něj nakonec zahleděla Bellis. Stejně tak mi moc k srdci nepřirostl kníže Donnan, možná kdybych nejprve četla první díl a věděla o něm víc? (Nicméně i tak mne zajímá, kdy on pozná lásku svého srdce... Bran sliboval a v knize nerealizoval! Bude o tom něco v nějakém dalším dílu?) Nakonec jsem přišla na chuť nejen Branovi, který mi byl sympatický od začátku, ale i Nelsovi a dalším postavám, včetně cílevědomé Miry. Potěšila mne narážka na Odyssea (i když nemusel být přímo jmenován, a kdyby jeho identita zůstala v náznaku, vůbec by to nevadilo) a celkové vykreslení "Středomoří", kde se děj knihy odehrával, bylo velmi plastické, barevné a voňavé. Pobyt u mořské bohyně byl pro mne lehce surreálním zážitkem, ale od tohoto okamžiku jsem se od knížky nedokázala odtrhnout. Pointa spočívající v jejím odhalení pro mne byla naprosto nečekaná. A stejně tak její porážka za pomoci malé Targy. Teprve v tuto chvíli na mne Azdarchon působil velkolepě. Kdyby u toho vydržel, knížku bych s klidem předčítala svému synovi, který na fantasy už taky slušně letí. Musím uznat, že ač je příběh psán lehkým perem, poměrně rychle si mne získal, a po vypnutí přístroje jsem se do světa, v němž se odehrává, v duchu vracela a přemýšlela, co bude dál. Ač jsem do čtení šla v podstatě „naslepo“, nakonec jsem byla velmi spokojená a věřím, že kdyby se ke mně série dostala v mladším věku, byla bych z ní naprosto paf. Těm, kteří četli Martina, Tolkiena nebo nějakou propracovanou a několik dílů čítající epickou fantasy, to asi přijde jako pohádka, ale ve finále, i to se mi na Bellis líbilo. Nebylo tam nic surového či krutého, ale přesto byl příběh dobrodružný, romantický, hrdinka s krušnou minulostí ušlechtilá a krásná a mužské postavy napsané tak, že si mezi nimi každá čtenářka musí vybrat. Ve výsledku byly chvíle strávené čtením velmi příjemné a milé. Určitě si chci přečíst první díl.

Volné pokračování knihy Serafína a drak přibližuje záchranné pátrání dračího krále po knížeti Donnanovi, který je jeho švagrem. Znovu se setkáváme se sympatickým dračím králem a jeho prvním pobočníkem Branem. Do popředí čtenářova zájmu se záhy dostává příběh vílí míšenky Bellis a Serafínou odmítnutého ženicha Artagana. Artaganova nová kariéra obchodníka s otroky je v kontrastu s jeho ostatním projevem obtížně přijatelná. Ale jeho omlouvá ten obrovský vztek a ponížení před veškerou elitou a příbuzenstvem, když ho Serafína těsně před vyslovením manželského slibu odmítla. Ano, to, že se ponížení a vztek může snadno přetavit v necitelnost a zlo, je uvěřitelné. Líbil se mi ten nápad dračího krále zdánlivě opustit dějiště, aby se vrátil v podobě slepé žebračky, čím jedině vylákal mocného nepřítele z jeho doupěte. A taky se mi líbilo, že ho nekompromisně zakousl. Už v Serafíně a drakovi mě mírně popouzela její nezměrná loajalita vůči rodině, která ji obětuje pro dobro celku, ale dokázala jsem ji akceptovat. Ale v příběhu o Bellis mě tentýž – ještě mnohem více vygradovaný prvek vysloveně dráždil. Kde se sakra bere taková nezměrná oddanost dcery vůči otci, který se chová jako notorické hovado, nedokáže pro ni najít jediné vlídné slovo, a ještě ji hrubě využívá? Bellis, která se na veřejnosti jevila jako statečná a odhodlaná bojovnice, se při konfrontaci s nenávistným otcem mění v rezignovaný uzlíček. A pak jsem musela připustit, že to rezonuje s temnými místy mé duše. Ten zdánlivě jednoduchý příběh v sobě skrývá podobenství o zhoubném vlivu, jakým nás mohou deformovat špatní, neschopní, nezralí či hluboce nešťastní rodičové. Protože nejvíce ublížit si necháváme právě od těch, kteří jsou nám nejblíže. Cítíme se bezbranní vůči těm, kteří by nás z hlediska obecných zvyklostí měli chránit, protože to oni nás přivedli na tento svět, ale místo toho nám ubližují. A my jim to dovolujeme, protože v sobě máme zažráno, že bychom měli, že se to přece tak patří. Stydíme se, že jim to dovolujeme, ačkoliv stydět by se měli oni.