Příliš mnoho soudruhů... Vietkong, marxisti-leninisti, život v komuně, rasismus... No prostě nelíbilo. První knihy této ságy byly úžasné, šestá mě už spíš zklamala a sedmá - odhadem v součtu 120 stránek, kde byl nějaký děj a zbývajících 240 jen úvahy a plky o politice. Škoda. Rodinná sága se definitivně rozplizla.

Hned zkraje napíšu, že mě jímá opravdová zvědavost nad tím, jestli Host nechá přeložit i zbývající díly série, která je ve Švédsku vydaná již kompletně. Vzhledem k tomu, že tento díl vyšel česky v roce 2019, obávám se, aby to nakladatelství nestoplo, což by mě mrzelo, i když tedy s posledními díly vnímám jakousi „dohasínající“ tendenci. Čtenáři, jednoduše se smiřte s tím, že vypravěčská linka o osudech rodiny Lauritzenových postupně bledne a do popředí románů se dostává zejména ilustrace dějinných událostí a společensko-politických nálad. Hlavním hrdinou zůstává vnuk první románové generace Lauritzenů, Eric, tohoto románového času „bohužel“ právník a poměrně zapálený přívrženec politické levice. V překladu to znamená, že pro mnoho čtenářů milujících historické rodinné ságy, obzvlášť těch vyrostlých v československých poměrech svázaných komunistickou nadvládou, bude četba tohoto dílu čiré utrpení. Politika, právo, komunisti, trockisti, marxisti-leninisti, Vietnam, socialisti – na takový guláš se připravte. 1968 představoval příslib poměrně velký. Neměla scházet ani prezentace pražských srpnových událostí, což tuzemského čtenáře přirozeně láká a snad by tu hutnou politickou míchanici výše tato událost i trochu zatraktivnila, ovšem ruku na srdce – neslibujte si od toho mnoho, řekněme možná takových deset stran? Opravdu maličko... Já jsem tedy chvílemi rovněž trpěla a do čtení se už v některých pasážích musela vyloženě nutit, ale řekla jsem si, že kousnu do dřeva a dám to – jednak je tam těch politických úvah opravdu hodně, za další mě unavovalo, jak se na každé třetí straně řešilo, co si kdo obleče a proč. Každopádně musím konstatovat, že posledních patnáct stran způsobilo docela zásadní zvrat mých pocitů z celé knihy, jako kdybych autora pokropili vodou. Poslední ze jmen románu by člověk mohl jen tak přejít... ovšem pořád mi šrotovalo, co mi to jen říká: Ulrike, Ulrike – schválně nepíšu příjmení... nakonec pomohla encyklopedie a v tu chvíli mi to secvaklo, čímž i těch patnáct posledních stran získalo úplně nový náboj a nemůžu se dočkat následujícího dílu o 70. letech!