Anotace zaujala...příběh už moc ne..marně jsem hledala humor..občas nějaký ten černější byl, i ta ironie a cynizmus, ale celkově jsem se teda neposmála. Autorův nadhled jsem taky hledala marně. Spíše to byla bolestná zpověď o hledání sama sebe, své identity a také o snaze odpustit sám sobě..taková terapeutická knížka. Občas se mi zdálo vyprávění lehce nesouvislé, nějaký odstaveček, myšlenka a skok za roh, k něčemu jinému.. Lev si prošel těžkou životní zkouškou, jako dítě si na Ukrajině vytrpěl své. A pak vyrostl jako svobodný Američan, ale tam někde uvnitř si nesl své trauma. Lvovo "hledání se" v dobrovolnictví, Apalačích a podobně mi přišlo také hodně americké.. Dozvěděla jsem se, jak vlastně takový proces emigrace probíhal - zázemí v zahraničí, pomocné organizace, dobrovolnící. A lidi se širokým srdcem a vlastními traumaty jako lesník/baron Petr. Možná nejvíc se mi líbily Lvovy návraty po stopách rodiny do Československa, Rakouska, setkání s Petrem, rozhovor s paní Evou...a jeho prozření a odpuštění a sebepřijetí. A ocenění oběti vlastních rodičů, za které se kolikrát styděl... zajímavý příběh, forma podání a psaní mi ale moc nesedla, číst podruhé asi nebudu. hodnotím jako "dobrá". A také je to snad první kniha, kde mi do konce chybělo asi 10stran a stejně jsem raději šla spát, než dočítat...udělejte si z toho obrázek sami.

I díky téhle knize jsem si (poněkud nechtěně) oživila vzpomínky na dětství a dospívání v době totality v komunistickém Československu, pod všemocným dikátem Sovětského svazu. A jak příznačné, že se mi čtení této knihy volně propojilo s výročím okupace. Ač autor popisuje své dětství na Ukrajině (tehdy součástí SSSR) a následnou emigraci přes Rakousko do Ameriky jazykem lehkým a čtivým, s velkým nadhledem, bez patosu a plačtivosti, ba naopak s humorem až sžíravě cynickým a drsným, lehce mi při čtení nebylo. V živých barvách se mi připomněla tehdejší všudypřítomná propaganda a vymývání mozků (které se dělo na Ukrajině stejně jako u nás). Vzpomínáte si, Vy dříve narození?: "Po vzoru všech úspěšných diktatur rozpoznávala komunistická strana význam indoktrinace mladých jedinců. Jakmile začalo dítě první třídu, skrmili ho v dobře naolejovaném stroji propagandy, v něm první kolečko představovala organizace říjnových dětí, okťjabrjata. (...) Pionýr představoval nadstupeň okťjabrjat a členství bylo vážnou záležitostí (...) pionýři vykračovali vpřed a začínali doopravdy sloužit rodné zemi. Člověk se mohl připojit od třetí třídy a účast byla volitelná. Nechtěli na nás tlačit. Chtěli, aby rozhodnutí šlo od srdce, a když byl sem tam nějaký jedinec příliš natvrdlý či dětinský na to, aby se do spolku nepřihlásil, většinou ho k tomu nepozději v páté třídě dokopali." "Žádný příčetný člověk by nevzdoroval SSSR, znělo oficiální stanovisko diktatury. Takže jinak řečeno, protože: a) komunismus představoval vrcholnou formu humanitní společnosti; b) normální lidé přirozeně tíhnou k ideálům; a pak c) kdokoliv zavrhuje ideální řešení, je očividně choromyslný. Choromyslný lidé patří do blázince, a proto disidenti často končili právě tam." V lepším případě. Tento román (respektive jeho první část) by měla být povinnou četbou pro mladší ročníky, jimž občas nějak nejsem schopna vysvětlit, cože se to vlastně u nás (a nejen u nás) tehdy dělo, protože "lidé se snadno přizpůsobují, obzvláště když na ně někdo míří zbraněmi". "Sotva se komunisté chopili moci, začali likvidovat inteligenci. Zabili kněze, zabili rabíny, zabili učitele, zabili soudce, zabili kohokoli, kdo sloužil jako zdroj vědomostí a inspirace. Odvedli umělce a spisovatele, neboť rozptylovali dělníky; inženýry sebrali kvůli výpadku proudu. Zavraždili znalé zemědělce, protože nastal nedostatek jídla. Zabíjeli s veškerou pílí, zabíjeli s hrdostí, zabíjeli a zabíjeli (...) zničili svatostánky a předělali je na tělocvičny a pionýrská mládežnická střediska, lidské duše zůstaly obnažené a roztřesené a komunisté dosáhli svého cíle. Bolševici tomu rozuměli: zničte kulturu a zbytek odumře sám." Neměli bychom zapomenout, nikdy. Protože historie se ráda opakuje, když je zapomenuta. Druhá a třetí část knihy je poněkud optimističtější, společně s autorem se čtenář ocitá nejprve v uprchlickém centru v Rakousku, posléze ve vytoužené Americe. Obdivuji autora za otevřenost a upřímnost, s jakou dokázal popsat obrovskou rozpolcenost, kterou zažívali mnozí emigranti ze zemí bývalého východního bloku. Na jedné straně ohromení z nadbytku a konzumního stylu života, prostupující velký vděk, na straně druhé pocit vykořeněnosti a hlubokého smutku, provázející nelehké začátky v cizí zemi, kdy jazyková bariéra byla pouze jedním z velkých problémů nového startu. Pro mne mimořádný zážitek.