Měla bych přestat řvát. Už je to dvacet minut, Eli, jsi trapná... Ale já si nemůžu pomoct! Do háje už s tím. Do háje. Já na knihy ráda brečím. Je to jediný způsob "ničení" knih, který uznávám. Přijde mi že v těch slzách jsou vzpomínky. Jenže já se bojím, že přes tu spoustu slz se mi ty strany slepí... Opravdu jsem brečela jak malá. Říkám si, proč vlastně? Jenže já nevím. Fakt netuším. Ale to, čím jsem si jistá je, že tahle kniha, tahle série, si ukořistila velké místo v mém srdíčku. Obdivuji autorku za nápad a za propracovanost, za to, že to dokázala napsat. Nedokážu mluvit. Nedokážu o tom nic říct. Jen to, že to je jedna z mých nejoblíbenějších sérií, které jsem kdy četla, a že se k četbě vrátím ještě stokrát. Úžasné...

Jen co si píšu takový malý úvod, už se mi chce brečet. Oprava... už brečím. Nedokážu strávit konec. Skončilo to... ano, na jednu stranu úžasně, na druhou stranu, Proč?! Vím, proč se tahle poslední kniha tak úžasné trilogie jmenuje Šampión. Protože prostě Šampiónem s velkým Š je. Obě postavy, jak June, tak i Daye jsem měla ráda. Ani jednou mi jejich myšlenky nelezly na nervy, byli to mí hrdinové, na které budu ještě dlouho vzpomínat. Lituji, že jsem první díl trochu, ale jen trochu přirovnávala v Divergenci, protože teď toho lituju a stydím se. Tohle je legendární, fenomenální, šampiónská série knih, která mi tou svou poslední knihou vyryla pořádný kus v srdci. Ani nemůžu popsat, jaký je to pocit, když se s takovou dobrou sérií musím loučit. Chci lepší konec. Spíš lepších pár stránek ještě před koncem. Když si to tak vezmeme vzhledem k okolnostem, konec byl ten nejlepší, jaký autorka mohla napsat. Mám u ní respekt za volbu slov, to jak udělala děj tak záživným, ani jednou jsem nestihla mrknout a tři sta stránek mi plula před očima jako horská říčka. Valila se, dělala si cestu přes mnohé překážky, které byly ale dosti zzvládatelné a probojovala si cestu až k mému srdci. Pro ty, kteří váhají s přečtením této série, tohle prosím nedělejte! Knihy si zamilujete, upadnete do jejich děju, strhnou vás a toho pocitu, že se od toho nebude moci odpoudat, nebudete litovat. Věřte mi, není lepší pocit, když Vám ani ten nejdůležitější úkol nedokáe zabránit od čtení. A já jsem toho u téhle knihy dosáhla. Za to ji miluji. Ani to sem snad nedokážu vepsat přes tyhle citlivá slova, ale svět na Antarktidě jsem si prostě zamilovala. Zvyšování levlu? Paráda! Celé město na tomhle nápadu postavěné? Legendární. Nikdy jsem tak sáhodlouhou recenzi knihy nenapsala, ale shodneme se na tom, že si to zaslouží a tak moc si přeji, aby se knihy víc ve světě ujaly. Zaslouží si zničit mnoho mladých srdcí. SPOILER! "Čtyřiadvacet - první narozeniny bez Ollieho." Jak mi tohle někdo může udělat? Slzy jsem do té doby tak nějak utišila, ale po téhle věte se ze mě pustily namnovo. Je neuvěřitelné, jak mě víc dojmou věci o zvířatech než o lidech. Pravda je taková, že za člověka bych ruku do ohně nedala. Ale kdyby to hrozilo nějakému zvířeti, skočila bych tam.