Miluju tuhle bezstarostnou dobu, kdy hudba ještě měla tu moc ovlivňovat lidské životy. A rozhodně tím nenarážím na proslulý koncert v Altamontu, kde na koncertu Stounů zemřeli lidé. Nedalo se to příliš ovlivnit, Mick Jagger který promlouval k divákům má absolutně čisté svědomí a v té době byla prostě jiná bezpečnostní pravidla, což ostatně dokazují ochutnávky drog členů skupiny přímo na palubě letadel. Důvod, proč je tato kniha významná je to, že autor nepodlehl svodům osobnosti M.Jaggera a K.Richardse, ale dokázal se zaměřit na Briana Jonese, opomíjeného člena klubu 27 (asi proto, že nezpíval), kterému kapela může vděčit za svůj úspěšný vnik do světa showbussinessu. To, že se pak Brian trochu hledal a hodně experimentoval v oblasti drog a hudebních nástrojů, je věc druhá. Pokud vás zajímá život Briana, tak se o něm dozvíte právě zde, namísto matných fresek v knize Nicka Kenta "Těžkej nářez". Sebestřednost autora je nezbytná ingredience této povedené knihy, protože vzhledem k tomu, kolik publikací vyšlo a vyjde o nejúspěšnější skupině všech dob, si čtenář rád přečte velmi osobní příběh novináře, který mohl naplno spolupracovat a žít s kapelou v průběhu jejich nejplodnějších let. P.S. Většina lidí nesnáší zvuk flétny, ale psychadelická flétna kterou zajistil Brian Jones v písni Ruby Tuesday je vždy první zvuk, který se mi rozezní v hlavě, když slyším o Rolling stones.

Rolling stones jsou sice jedna z mých oblíbených kapel, ale tato kniha mě moc nenadchla. Měla jsem problém knihu dočíst. Příběh docela nesrozumitelný a zmatený.