Kdo se nedal odradit obálkou s Leninem a Stalinem, udělal dobře. Protože se mu dostalo do ruky parádní čtení. Já jsem vlastně nikdy neměla představu, jak to v SSSR po válce přesně vypadalo. A tento příběh, vyprávěný prostým jazykem malého osiřelého kluka, je cenné svědectví. Chlapec Stěpanyč je vlastně stále na útěku za svou maminkou. Cestou vystřídá hodně sirotčinců s tvrdými poměry, hladem a zimou. S nastalým jarem z nich pokaždé uteče a cestuje načerno vlaky. Dozorci se v sirotčincích s nikým nemazlí. Moc se mi líbilo, jak ředitelce, zvané Ropucha, důmyslně vpašovávali do její pracovny šváby:) Kluci byli mimořádně vynalézaví. Náš malý hrdina se nelituje, ale po celou dobu se učí umění přežití. Pomáhá mu jeho nadání, přivydělává si výrobou karet a na požádání dokáže z drátu stvořit profil Lenina i Stalina. Jen tak, za jídlo. Na své pouti potkává zajímavé lidi, Kazach ho naučí životu v přírodě, jak rozdělat oheň, jak si postavit přístřešek, vlakoví zloději ho vytrénují k dokonalosti pohybu a úniků. Ani se nechce věřit, jakou vzdálenost musel překonat, aby se nakonec opravdu do Petrohradu za maminkou dostal. Knihu vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o minulost.

Velmi zajímavá kniha o temném období konce třicátých let, válečné roky a pár let po ní v SSSR za Stalina z pohledu malého kluka, kterému zavřeli tátu a mámu pronásledovali. On sám byl umístěn do děcáku NKVD daleko na Sibiři. Odtud se však rozhodl utéci zpět do Petrohradu za svou matkou. Sedmileté putování malého kluka, který musel rychle dospět, aby přežil. Přečteno za dva večery. Doporučuji.