Myšlenka dobrá a některé detaily byly moc hezky zvládnuté, ale jinak mi přišlo, že je to román o ničem. Nic, co by už nebylo stokrát zpracováno lépe a zajímavěji. Nejde přitom o kulisy pomalého konce světa, které jsou zrovna trendy, ale o fádní koncepci zápletky, jež se ani nepokouší o nějakou originalitu. Zlí pronásledují hodné a v okamžiku, kdy si to všechno vyříkají, odhalí se očekávaná pointa – pročež finále příběhu je za námi. To celé je prokládáno podbízivě jímavými vzpomínkami čtyřiadvacetileté hrdinky na mrtvého otce. Neříkám, že to v určitých momentech nemělo šmrnc, ale mnohem častěji mi lezlo na nervy pubertální chování protagonistů, kteří už pár let žijí ve smrtonosné krajině; případně nesmyslné odbíhání od ústředního motivu, které jinak stostránkovou osnovu roztáhlo na takřka čtyřnásobek. Jako kdyby si Tyrell Johnson nebyl schopen vybrat, jestli bude psát young adult romanci nebo poctivý postapokalyptický road trip a skončil trochu nešťastně na půli cesty mezi oběma žánry.

Mám celkem ráda postapo, ačkoliv ji ráda prokládám něčím optimističtějším. Od čtení téhle mně neodradilo ani to množství sněhu...Hrdinové knihy byli uvěřitelní i jejich příběh. Byla jsem celkem napnutá a také se mi líbilo, že bylo naznačeno, čeho všeho se museli vzdát a co vše se museli naučit, co bylo třeba zvládnout. Čtení jsem si užívala.