Baskické ETA byla za mých o něco mladších časů plná televize i rádio, takže to byl první impuls proč knížku otevřít. Mám někdy pocit, že už se zapomíná na to, že terorismus nevynalezli fousatí imámové v novém tisíciletí a že si právě ETA nebo irská IRA s nimi rozhodně nezadala. A tak jsem čekal baskické nacionalisty, politiku a atentáty. Ne, že by tu nic z toho nebylo, ale není to v téhle knize kupodivu to hlavní. Jde tu hlavně o ty obyčejné Basky, kteří chodí do práce a přátelí se sousedy, dokud jim ETA do života náhle a drasticky nezasáhne. Třeba tím, že jim vezme syna a udělá z něj fanatického bojovníka za nezávislé Baskicko. Nebo prohlásí jejich přítele a souseda za vyvrhela a zrádce, takže se ho ani neodváží pozdravit. A to nemluvím o obětech atentátů a jejich rodinách. A o těch, kterým se stalo tohle všechno dohromady. Tahle kniha je především o tom, jak se s tím vším dokážou či nedokážou vyrovnat. A jestli vedle sebe dokážou viníci, oběti a jejich rodiny vůbec dál žít. Je to zajímavé a pěkně napsané, a hlavně, uvěříte, že se tohle všechno opravdu mohlo stát.

Kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když strhující, jak je uvedeno na obálce, román rozhodně není. Je zajímavé, jak autor dokáže pořád dokola omílat to stejné, skákat v čase sem a tam, a přesto to není nudné ani otravné ani nepřehledné ani matoucí. Ovšem musím přiznat, že jména mi dělala problémy a vždy mi chvíli trvalo, než mi došlo, kdo to je, kam patří. Aramburu vykresluje především 3 hlavní hrdiny, což se mu velmi dobře daří. Další postavy nejsou úplně okrajové, ale nejsou ani detailně rozebrané. Někdo může být zklamán, že se moc nedozví o politickém pozadí problémů Baskicka a ETY. Autor se soustředí na 2 obyčejné rodiny a na to, jak je možná až zaslepený nacionalismus dokáže rozdělit. 75%, 7. 11. 2020.