Zmučená země - silniční ukazatele neviditelné - industriální džungle neprůjezdné - těžařské vsi nebezpečné - cesta většinou samá jáma plná vody - domy skrz na skrz shnilé - dvorky plné agresivních vyholených a opilých mladíků ... ... vítejte na předměstí Donbaské průmyslové zóny. Silnice křižují rezavé koleje, možná rychlost jízdy, tak max. 5-10 km/hod., po chvíli jízdy začnete nekontrolovaně pociťovat bezmoc silnice směřující na východ je prázdná ... Knížka, která vyšla ještě před událostmi na Majdanu a před ruskou anexí Krymu, a přesto dnes snad ještě aktuálnější než tehdy. Oleh se postavil ke své rodné zemi čelem a popsal ji v její nahotě, takovou, jakou ji vidí, bez optiky, bez příkras, bez pardonu, pravdivou v jeho očích. Popsal zemi, které se nedaří, zemi, kde je nemožné (podle Oleha ale jde spíš o neschopnost) uzpůsobit svět svým představám ... Evropa na to, jak na to, přišla v polovině 20. století, tady na to nepřišli nikdy, ..."a tak se chytají starého života ... blouzní za minulostí" ... a kolem je ticho ... v zemi bez peněz ... Není to veselé čtení, Oleh projel celou Ukrajinu křížem krážem a ukázal vše, co uviděl --- a není to, věřte, pěkný pohled, přestože z knížky nevyvěrá žádný smutek, zato depresi cítíte na každém druhém rohu, trochu říznutou takovým hodně pragmatickým přístupem k životu - dnes je dnes, a co bude zítra, tím se dnes nemá cenu trápit - Ukrajina je země, která leží, jako nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Evropou, už jen její poloha ji předurčuje k problémům, a tak se vlastně dá dobře pochopit, proč je ono - najít si vlastní chápání světa - pro Ukrajinu více méně nemožné, a tak balancuje ... stále někde mezi ... Jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla, a rozhodně ji doporučuji, ukazuje totiž pohled na tuhle zemi z doby před všemi současnými událostmi, a možná proto (nezatížená jimi) ... je víc autentická ...

Podvědomí si občas dělá, co chce. A tak jsem si jednu kapitolu nechtěně přejmenoval na „Mezi Googlem a socialismem“. Až z kontextu jsem pochopil, že správně je to „Mezi Gogolem a socialismem“. Pravdou je, že velkou většinu věcí, o kterých Kryštopa píše na Googlu nenajdete. Nenajdete tam ten zmar, opotřebovanost, únavu a nekonečné potoky vodky. Nenajdete tam otřesnou chudobu, vztek a frustraci. Nenajdete tam tu typickou východoevropskou zpupnost a aroganci. A pohostinnost, A ten bezbřehý smutek. Takové ty dlouhé filmové záběry na chvějící se břízy podbarvené tklivou balalajkou, typické snad pro každý ruský film. Já vím. Ukrajina není Rusko. Je takovým nárazníkem mezi západem a východem. Ale Rusko tu zanechalo spoušť. Rusko se zakouslo do ukrajinských duší jako buldok. Důkazem toho je současná občanská válka. Anexe Krymu. Ale to sem nepatří. Vraťme se ke knize… Ta mě bavila. Moc. Rád cestuji, ale vím, že do končin, o kterých se v ní píše, se nikdy nepodívám. Na to jsem příliš zbabělý a pohodlný. Dění na Ukrajině samozřejmě sleduji. Ne nějak podrobně, prostě to, co mi předloží média. A tak jsem rád, že si mohu udělat daleko autentičtější představu. A jsem přesvědčen, že by si to mělo přečíst co nejvíce lidí. Zejména těch, co nostalgicky pláčou za starými dobrými soudružskými časy. Stakan vodky na to…