V jednotlivostech tragikomické až absurdní, například scéna s umírajícím otcem, celkově mrazivé. Je to jedna z těch knih, kdy máme chuť si celou knihu přečíst hned znova (a to se mi věru moc často nestává), protože teprve na konci si uvědomíme, co všechno běželo pod povrchem celého dění, jakýsi tajný příběh, který můžeme sledovat jen z náznaků. A na závěr otázky – promarnil hlavní hrdina zbytečně svůj život nepodstatnými prioritami, a nebo nemohl žít jinak, protože byl prostě byl takový; potlačil svoje city v zájmu dokonalého profesního života, a nebo nikdy žádné city neměl a jeho odtažitost byla jeho základní vlastností…? Nebo všechno dohromady? Snad v závěru se leccos odhalí, ale zase jen tak náznakově, lehounce (tady vidím tu „japonskou stopu“ autora). Nakonec i ve čtenáři zůstane pocit smutku a prázdnoty. Velké plus za překlad. Snad to nebude neuctivá poznámka, ale v některých okamžicích (např. chvíle, kdy se Stevens lopotně učil vtipně odpovídat) mi hlavní hrdina tak trochu připomněl Krytona z Červeného trpaslíka a jeho snahu naučit se lhát…

Paměť je děravá a dokáže klamat! Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense. V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí … „Víte, co přesně je „velikost“? Kde nebo v čem ji hledat? … otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“ Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání? … spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu, … anebo možná, k uvědomění si – síly emocí. Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující! Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností! Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení … tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ... „člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém" ... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné. Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-) ... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).