Dost drsné čtení, i když kniha nedisponuje téměř žádným dějem. Jedná se spíše o deníkový záznam událostí kolem Velikonoc, nejvýznamnějšího křesťanského svátku, protože o křesťanské hodnoty a "křesťanskou" výchovu tu jde především. K tomu jeden z mnoha vojenských pučů a máme v knize představen život v Nigérii - smetánky, i těch obyčejných.

„Toho, co neříkáme nahlas, co nepřetavujeme ve slova, je pořád moc,“ přiznává v závěru knížky její vypravěčka, skoro 16letá Kambili. Purpurový ibišek je mým druhým setkáním s nigerijskou literaturou. Oproti Zůstaň se mnou Ayobami Adebayové mě příběh vtáhnul s malinko menší intenzitou – ale stejně tak je možné, že jsem si tu pomyslnou hradbu vystavěla sama vzhledem k tomu, jak samozřejmou (i když nevysvětlenou) součástí života Kambiliny rodiny bylo domácí násilí. Neumím odhadnout, nakolik je kniha ve svém prostředí vnímaná jako objektivní nebo seriózní, ale pro mě měla znovu, přestože se koncentrovala na mezilidské vztahy a téma svobody vs. útlaku, i další přidanou hodnotu. Věcnost jejího vyprávění je přesvědčivá, ať už jde o prostředí, v kterém namísto havranů poletují po zahradě supi, záhony zdobí plumérie, a mangem doneseným z trhu se hází o stěnu, aby získalo správnou konzistenci. Stejně nedramaticky se v příběhu chodí k lékaři ne s virózou, ale s malárií nebo tyfem. Jenže těch stupínků je ještě víc: všeobecný nedostatek vody, peněz, benzínu, lékařské péče je totiž tak běžný jako připravenost slabších trpět, třeba jen kvůli tradici. Politické a sociální souvislosti nebo historické vazby zůstávají spíš načrtnuté, vyplývají z okolností, ale i v nich je jednoznačně rozpoznatelné dobro a zlo. I po vyškrtání všech exotických aspektů tak zůstává naděje, že brutalita se dá porazit, i když různými cestami.