Co vypovídají příběhy sýkorek o světě lidí? A je vůbec možné vymanit se z očekávání druhých? Ptačí domek vypráví o hudbě a ptačím zpěvu, ale i o tom, co znamená někam patřit. Úspěšná houslistka Len Howardová se rozhodla opustit kariéru v londýnském orchestru a přestěhovat se do domku na venkově. Nakonec v něm strávila zbytek života a své dny zasvětila zkoumání ptáků. Okno domku bylo vždy otevřené, aby mohli vrabci a sýkorky přilétat, kdy se jim zachce. Ačkoli Len nebyla vystudovaná bioložka, v padesátých letech minulého století se stala ornitologickou průkopnicí: ve zkoumání ptáků: pozorovala ptáky na základě důvěry a svobody, zaznamenávala jejich povahu a zvyky a své poznatky sepsala do mnoha článků a dvou populárních knih. Co přimělo Len k tomu, že radikálně změnila svůj život a vykročila mimo vyšlapané cesty? Může se zdát, že její život v ptačím domku v ústraní byl osamělý, ale opak je pravdou — strávila ho v té nejlepší společnosti. ––– Ptačí domek představuje zdařilou románovou biografii osobité a svéhlavé amatérské bioložky, která nikdy nedosáhla uznání, jaké jí patřilo. Román vzdává této pozoruhodné ženě posmrtnou poctu. — De Leesclub van Alles Román jako obraz krajiny devatenáctého století. Monetův styl. Autorka ukazuje, že příroda není jen objekt vně člověka. Nejen zvířata nebo kopec v dálce, ale i lidé jsou příroda. Člověk a příroda jedno jsou. — Literair Nederland