Knížku jsem si po přečtení schoval, pro případ, že bych někdy hledal elán do práce. Řekl bych, že se jedná o hodně otevřenou zpověď starce (K.P. má toto slovo raději než senior), takže se o jeho životě, a o tom jak píše knihy dozvíte mnoho.

Karla Pacnera jsem znala především z rozhlasu, kde krásným hlasem mluvil o vědě a kosmonautice tak, že i já, člověk zcela netechnicky zaměřený, jsem si ho s velkou chutí vyslechla. Bohužel, první kniha, kterou jsem si od něj přečetla, byla jeho knihou poslední, protože K.P. letos v dubnu zemřel. A troufám si říci, že jsem ji přečetla s tak velkým zaujetím, s jakým pan Pacner psal. Byl to člověk naprosto oddaný psaní a zůstalo za ním úctyhodných šest desítek knih a tisíce novinových článků. Obětoval psaní vše – osobní život, koníčky, odpočinek… A přesto mi bylo při četbě knihy jasné, že toho nelituje a jeho způsob života ho naplňoval a nechtěl by a asi ani nedokázal žít jinak. Bylo to velmi inspirativní a obohacující čtení. Miluji „posedlé“ lidi.