„S Jiřím si taky dávám pozor. Na slova je jako slon. Jediný si dokáže měsíce pamatovat. Já to mám spíš jako obráběcí stroj. Mluvim, mluvim, a kolem asi spousta dřevěnejch šupin, kudrnatejch odřezků. Nech to ležet, říkám mu někdy, když mluví o tom, co se stalo. Protože on místo vzpomínek vytáhne větu jako nůž. Větu, co pro mě je utopená ve vodopádu, co už dávno vyschnul. V proudu slov, který prošuměly. Taky si léta pamatuju pár jednotlivejch vět. Ale vždycky s obrazama. Jako titulky k filmu, kterýmu je i tak rozumět. Beze slov se na mejch vzpomínkách změní jen málo. Ale Jiří jak kdyby je měl z těch písmen poskládaný. A pak najednou se z něj vysypou jak z pytle. Ne ve velkým. Po hrstech tu a tam, jako kdyby rozhazoval slepicím. Útržky našich starejch hovorů pouští po větách jako diskdžokej. Kdy já neměla pravdu a on to už tehdy věděl. Jako kdyby mě tím někam přibíjel.“ Mně hovorový jazyk nevadí. Normálně teda ano, ale k Hůlové to prostě nějak patří. Podtrhuje to pocit autentičnosti, té jakési trapně obnošené všednosti, se kterou se oba vypravěči musejí potýkat. Taky se mi líbí vhled, který má do vnitřního světa svých postav, přestože nejsou jejím autobiografickým odrazem – musí být opravdu výborná pozorovatelka, řekl bych. Vytváří tím vyprávění, které působí věrohodně; i když souhlasím s tím, co zde před časem napsala Anansie – schopnost vcítění se bude zřejmě přímo úměrná tomu, jak moc příběh čtenáři připomíná něco z vlastní zkušenosti – byť by to bylo už překonané nebo jen tušený temný proud někde v hloubce. Ale úplně nejvíc rád mám v knihách Petry Hůlové její obrazotvornost, schopnost věci popisovat neotřelým způsobem, nově, ale přitom přirozeně, aniž by na mě působila dojmem, že se svým literárním umem předvádí. Příklad: „Jak se matce dařilo, věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř.“ Terezie z Ávily tvrdila, že základem uspokojivého duchovní života je rozpoznat se jako milovaná bytost. U obou monologů z téhle novely jsem si na to vícekrát vzpomenul, protože se mi zdálo, že právě v tom je zakopán pes. Oba jsou disponování k tomu, navázat vztah. Oba o to svým způsobem stojí. Ale oba se nepřestávají dívat na svět kolem sebe jako na místo, odkud hrozí nebezpečí; ostatním lidem nedůvěřují a neočekávají od nich pochopení. Vlastně nevěří, že by jejich opravdové já mohl někdo chápat a následně i milovat. Proto se nedají druhým všanc, proto nezpřístupní svůj vnitřní svět, proto nepodstoupí riziko emocionální investice. Jistě pro to mají mnoho dobrých důvodů (srdce na dlani bývá cílem posměchu a útoků, to známe … a když náhodou ne, tak nakonec stejně často zevšední) – jenže bez toho aktu velké odvahy, která vždy doprovází vyjití k druhým, jim nezbývá než samota.

No. Čo napísať k tomuto výtvoru. Najskôr, že ako zoznámenie sa s tvorbou autorky to asi nebola príliš dobrá voľba. Chýbal mi nejaký dej, niečo čo by dalo tvar obrazom vytiahnutým z monológov matky a syna. Nápady dobré, no mne sa stratili vo forme.