Kdo se chcete s velkou trpělivostí hňahňat v depresích a odvrácených stranách Slunce v lidských duších, osudech a vztazích - máte v ruce luxusní knihu a věřte komentářům marlowe či Greenfingers na sto procent. Já měla asi dvě povídky chmury ze stylu psaní "poškrábaná gramodeska", furt to skotačilo v čase i postavách a vůbec mě to nebavilo. Klavíristka si mě získala a v dalších už jsem si dokázala geniální styl a formu autorky trochu užít. Přesto jsem asi ještě k tomuto skvostu nedozrála nebo se nedožila? Olive bych za kámošku spíš nechtěla, i když zrcátko mi trochu nastavila :o) Chce to po mě nekonečnou trpělivost, která mi v závěru nepřijde zcela odměněna. Ovšem chválu a vřelá doporučení jsem pochopila. Tak funguje naše luxusní Databáze :o) Díky. Asi to dočtu v minisérii, kterou zmiňuje v dodatku kap66. Top koment huhuhu. 4/7

Jen zdánlivě poklidné a pohodové čtení - život na maličké vesnici (městečka, abych nekřivdila - kostel, obchod, lékárnu, vše mají, aspoň v dosahu) u oceánu v Maine je překvapivě podobný životu kdekoli jinde: slasti a strasti rodinných životů, mládí a stáří, svatby a rozvody, láska a nevěra, pracovní nasazení a důchod, vdovy a vdovci, hubnutí a tloustnutí, nemoci a smrt, veselí i truchlení, ale i drogy, anorexie či dokonce loupežné přepadení blízké nemocnice závislými a ohrožená rukojmí. Křehkost života je všude stejná. Něco (za)jímavého, něco méně. Ale vadilo mi věčné poskakování v čase - jakoby jehla na desce nemohla najít správnou drážku a jakoby autorka prostě nechtěla nechat desku točit svým tempem, od zařátku do konce, místo toho čtenář lapá podrobnosti, aby zjistil, kde tak zhruba v čase jsme, o kolik let zpět jsme se zase vrátili, či zda nejsme pro změnu v současnosti. Ale ještě víc mne nepříjemně překvapilo, že výrazná titulní postava nemá hlavní slovo, zdaleka ne - v některých epizodách vesnického života se nevyskytuje vlastně vůbec, nemá žádnou roli, ani pozorovatele, ale hlavně není žádné vyprávění vlastně čistě "její", jak to cítí, vidí, vnímá či zpětně zkoumá ona sama. A to byla škoda, nakonec to celé spíš tak nějak klouže po povrchu, přicházejí další postavy a ukazují se další osudy, tu a tam se k Olive vrátíme, tu a tam se vynoří, ale jen jako další z herců tohoto malého divadla. Nepronikla jsem kvůli tomu ani k ní, natož k ostatním postavám - víc, co se jim dělo, ale nevím, jaké vlastně jsou. Závěr byl značně depresivní mezigenerační trhlinou, než se rozehrálo velmi sluníčkové finále - aspoň to bylo povzbudivé, byť málo pravděpodobné. 65% vztahy: "Životy lidí se k sobě vážou jako kosti a zlomenina se nemusí vždy zahojit." stárnutí: "Kávu je třeba plánovat, protože léky na krevní tlak člověka nutí pořád chodit na záchod, život najednou prudce zrychlí a pak už je ho většina pryč - zadýcháte se u toho, opravdu." děti versus staří: "Možná jsi má babička, ale to ještě neznamená, že tě musím mít rád." (opakovalo se několikrát) mládí: "Jaká osamělá záležitost to je, být mladou dívkou." "Je pošetilé, že se lidé domnívají, že běh věcí by měl být jaksi spravedlivý." Takže mi zůstává věčná otázka - proč tedy Pulitzerova cena?